K neradosti jsme nemohli dodržet slib a dorazit na tučňáčí rande, protože jsme téměř hned po vydání minulého článku onemocněli. Pak jsme ale otřeli slzy a rozjeli se za dalšími výlety, návštěvami a oslavami. A hlavně i prázdninami. Skvěle se v akcích a aktivitách doplňujeme, což možná mělo vliv i na mamčinu novou ozdobu – nosí teď celkem často mokrý hadr na hlavě. Ale jinak je sranda!
Sranda moc nebyla na začátku měsíce, kdy jsme si rozdělili nemoce a pokoje. Starší vyfasoval angínu a ložnici, mladší virózu a obývák. Bylo to dlouhé týdenní odloučení a chyběli jsme si, stýskalo se nám. Ale když bráchovi došlo, že už k nám může si jít hrát, ještě na mamku zkusil, jestli se nemůže vedle v ložnici ještě koukat na pohádky. Pak mu došlo, že ségra je ségra a byli jsme rádi, že se zase máme. Fífa si trochu zvykl na nerušené hraní, takže ho věčné sestřino posedávání po jeho hračkách občas vyvádělo z míry, hlavně když si mu sedla přímo na knížku, nebo na auto. To pak bylo slyšet jeho láskyplné, ale mírně káravé: „Já jsem rád, že mě máš ráda, ale nesedej si na to.“
Byla zanedbáno i sourozenecké vzdělávání, což bylo třeba rychle dohonit. K jasnému „ne ne ne“, které už sestra umí a vhodně ho používá (myslím, že zápor bylo třeba naučit jako první) jsme přidali učení souhlasu. Růženka tak hejkne „jo“ a kývá hlavou. Když se to naučila – šlo to celkem rychle, přistoupil jsem na další lekci: „Tak JO už umíš, a teď řekni: Ř Ř Ř!“ Mamku to dost pobavilo a Růženka na to, že „ne ne ne“, tak asi až někdy jindy. Fífa byl mile překvapen, když jsem mu po návratu z nemocenského azylu předvedla své nové kousky. Lezení na okno se mu líbilo, ale mamce ne, tak mi odebrala židle a další moje stoličky. Všichni ale chválili ukazování částí těla. K mým nejoblíbenějším patří „nó(s)“, a to jakýkoliv v dosahu. Další v oblibě jsou oči, tak jsou nejlepší mamčiny, to musím hrábnout pod brýle, což je výzva.
Po oslavách Fífového svátku jsme se vydali slavit osmdesátiny naší babičky. Ne, nepleteme se, přestože vám to může připadat jako dežaví. Slavili jsme minulý měsíc, slavíme i nyní. Naše dvě prababičky totiž slaví osmdesátku kousek od sebe. Tentokrát jsme se vydali na víkendovou oslavu a opět tam byla spouta dětí, takže senzace. Škoda, že nám nepřálo počasí a pršelo, ale naštěstí jsme byli u tety a strejdy se skvělou hernou, takže jsme si to užili i vevnitř. Na mejdan jsme byli nastrojeni a Růženku to nějak inspirovalo – všechny ty oslavy a strojení se – a převzala garderóbu do svých rukou. Takže i doma chodí a hraboší oblečení a chce se převlékat. Sundává si tepláky ke kolenům a dožaduje se jiného outfitu. Mamka se bojí, že upadne, ale mně to přijde vtipný.
Abychom dohonili to domácí osamění z doby nemocí, i další týden jsme potkali spoustu kamarádů, co jsme pár týdnů (některé i měsíců) neviděli. Za tím nejmenším jsme se zajeli podívat domů. Brácha už ho viděl v porodnici, když mu byly dva dny, já až teď – dvouměsíčního. Došlo mi, že mně neprávem říkají miminko. Tohle bylo miminko! Ale Vojtík bude určitě časem dobrej parťák, protože jak všechno pozoroval, když se vzbudil, tam byla vidět jistota budoucí akční spolupráce. A zcela akční aktuální spoluhraní bylo s kamarádama Páťou a Máťou, se kterýma jsme si pohráli na písku a na hřišti. To už jsou velký kluci, jeden už dokonce chodí do školy a druhý se tam chystá! A třetí kámošku Ážu jsme potkali při zkoumání nové kavárny s hernou. Byla fajn, jen ségra pořád brala roha, takže mamka si s tetou moc nestihla popovídat.
Bráška mě začal zapojovat do více akcí, takže mám radost, že už mě bere jako plnohodnotnou parťačku. Jeho šepoty ve stylu: „Vylez na gauč, zaskáčeme si!“ nebo „Na, vem to a schovej to…“ jsou pro mě jasné pokyny, kterým rozumím a staršímu bráchovi je s nadšením plním. Jsem pyšná, jakou má pak radost a divím se, že tuhle radost s námi někdy nesdílí i mamka. To pak chodí s oním hadrem na hlavě (to přičítám tomu, že si stěžovala na bolení zubů, s náma to jistě nic nemá) a polohlasem nám říká: „Zkuste být trochu hodnější.“ A já jí hladím a můj vzor jí chlácholivě odpovídá: „My to zkoušíme, maminko, ale nějak nám to nejde.“ A to se pak smějeme všichni, ani nevím proč. Taky si hrajeme dost na Objímanou. Vzájemně se objímáme, někdo to končí lehčím praním, převalováním a přiškrcováním. Ale pořád tomu říkáme Objímaná. Láska prý bolí. Tak na tom něco bude.
Na začátku června jsme měli oba svátek a bratránek Tom narozeniny. Jak můžeme mít svátek v jeden den, když se každý jmenujeme jinak je jedna věc, ale proč nedostat nějaký ten dáreček a nejít slavit na hřiště různými hrami. U nás na vesnici byly hry doslova pohádkové – od Perníkové chaloupky, přes Křemílka a Vochomůrku a další až po Popelku. Mě osobně nejvíc bavilo přebíhat fotbalové hřiště (nechápu, že mamku stejná činnost tolik nezaujala) a brášku zase stříkat z hasičské hadice. Dokonce jsme si odnesli odměny – sladkosti a hlavně badminton se srandovním míčkem, který teď kluci venku hrávají. Hrají na dvorku, zahradu se postupně upravuje a snad už brzo se na ní budeme moct vesele a bezpečně pohybovat. Taťka sestavil zahradní nábytek, takže i prolezačky budou!
Na konci měsíce jsme se vydali na prázdniny! Naši nás ještě nepustili samotné, tak jsme jeli k dědovi a babičce společně. Většinu času jsme strávili venku běháním, schováváním, hraním, kopáním a vším možným dalším. Naši byli buď okolo, nebo nás předali a hurá za kulturou. Kultura nemíjí ani nás děti, ale o tom Vám povyprávíme zase příště. To už budou opravdové prázdniny i pro větší děti a jejich učitele, tak uvidíme, jak to zahýbá s naším programem.
Mějte se krásně a nemaroďte, bylo by Vám smutno!
RaF