Naposledy jsme se s RaFany potkali po letních prázdninách, od té doby uplynulo půl roku. Co všechno takhle divoká dvojka dělala a zažila, jak strávila podzim a zimu, jak oslavila Vánoce, ale hlavně nedávné téměř společné 3. a 6. narozeniny? Stále se mají rádi a zároveň se vzájemně slovně i fyzicky masakrují?
Po prázdninách jsme se vrátily ke školkovému režimu. Fífa nastoupil zase do školky, já na jeho denní vyprovázení a přivítávání. Já se dala do skupinového poloprofesionálního tvoření ve Výtvarňáčku. Bráška do sportu, začal dvakrát týdně trénovat v atletické přípravce a jednou týdně bádá a objevuje v přírodovědném kroužku. Na třetí ročník akce Atletika pro děti tak vyrazil dokonale připraven. Za rok bych se už mohla připojit. Běhat, házet, skákat… To by mi šlo! V září jsme se taky podívali do pražské zoo, kde mně osobně se nejvíc líbil „čukňák“. Asi to byl náš – váš Václav. Šplhaly jsme také na novou vyhlídku na letadla, o tom jste si už mohli přečíst.
Říjen byl lákadlem pro klasickou podzimní zábavu, pouštění draků. Pravda, my jsme ty draky spíš tahaly, ale párkrát se naši stateční kamarádi dostali i do vzduchu. Vzhledem k tomu, že to většinou nestihli výše než do metru, rychle je ulovil kocour Pepé, když je mohutným skokem srazil k zemi a dalo práci mu úlovek sebrat. Sestra rozvíjí svou šíři říkanek, k jejím oblíbeným patří Ententýky: „Natloukl si cibuli. Teda kebuli.“
Listopad (jeden z mála měsíců, kdy je jasné, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje) byl dost zábavný. Takový suchý trénink na sníh. Vyválely jsme se v něm, stavěly obří kupy, a pak do nich skákaly. Nádhera. V listopadu jsme se také vydali na několik výletů, nejlepší to bylo autobusem, to je stále největší zábava. Uvidíme ještě, jak to bude ve vlaku. Celý měsíc už jsme se chystaly na Ježíška. Ne že bychom přestaly zlobit, jak říkal brácha: „On je až na nebi, tohle nevidí.“ Zato jsme prohlížely časopisy a vybíraly v obchodech, čím vším bychom mohly být obdarováni.
Přišel vysněný vánoční čas. Čekání si v prosinci krátíme různě. Baví nás třeba jíst (ségru baví „hýst“). My oba dost jíme, ač na to prý nevypadáme. Když pískne auto, že chce benzín, hlásí Růžka: „To je žrout. Jako my.“ Když jsem u snídaně řekl, že na rohlíku nechci sýr, ale jen šunku, tak mi ho odebrala s komentářem: „Já to po tobě snědnu, budu mít dva sýrové.“ Jo, u nás nic nazmar nepřijde. Ani hračky, co jsme dostaly „u Ježíška“ (ségra si ne a ne nechat vymluvit, že to bylo OD Ježíška).
V zimě trochu víc koukáme na pohádky. Třeba takové příběhy s Krtečkem v sobě mají ponaučení. Když si kocour poranil packu poté, co nakopl ježka, tak mi to brácha dovysvětlil: „Do ježka se kope s botou.“ Ještě že ho mám. Naučí mě všechno, co do života potřebuju! Mimo jiného v novém roce i jak správně divočit ve sněhu, jak stavět sněhuláky, dělat sněhové andělíčky, nebo jezdit na bobech.
Většinou je během února dost kosa a taky je strašně brzo tma, tak během zimy trávíme víc času doma. Hrajeme si, malujeme na velkou tabuli, tvožíme a tak. Taky mám novou oblíbenou pohádkou postavu, kterou je teď kromě krtečka i „Picísek“. Začaly mě bavit nově staré Filípkovy hry jako Opičky nebo skládání puzzle, zvládnu i čtyřicetikouskového Krtečka! Škoda, že jsem už pár kousků rozverným rozhazováním zašantročila… Nebo ne, to byl vlastně Pepik…
Kaskadérka Růženka: „Mám mokrý rukáv…“ Maminka: „Jak to?“ Růženka: „Spadla jsem s nočníkem. Z gauče.“ Nicméně všechny akce zvládla bez větších pohmožděnin (jen jednou se jelo s rozraženou hlavou do nemocnice), takže na narozeninové oslavě ji nezdobily žádné modřiny. To já jsem na ni dorazil o pět zubů chudší, vytáhli mi je ve spánku v nemocnici. Dávám si od té doby dost pozor na sladkosti. Nicméně svůj narozeninový dort jsem snědl víceméně sám během dvou dní.
Mějte krásný rok, slavte narozky a svátky a všechno, hrajte si a radujte se!
Vaši RaFani