Sotva jsme si zvykli, že nám naše ratolesti naskočily do nového vagónu školní třídy a už je tu další level (tentokrát společenské) výchovy – taneční.
My jsme syna přihlašovali na kurz tance a společenské výchovy už někdy na jaře. Tehdy jsme měli deváťáka, kterého taneční kurzy dvakrát nezajímaly. Bral to spíš jako samozřejmost, že se v září zúčastní, jako většina jeho přátel. Obdrželi jsme permanentku, která mu měla později sloužit jako vstupenka.
Přes léto se našemu chlapci změnila postava, povyrostl a výrazně zeštíhlel, proto jsme byli moc rádi, že jsme mu nesháněli společenský oblek už s předstihem, ale akci oblečení nechali až na poslední chvíli. Akce na poslední chvíli byla notně dobrodružná, napínavá, chvílemi nervy drásající, ale i zábavná. S uzarděním přiznávám, že nakupovací fáze byla pěkná dřina.
Pořizovat společenskou obuv puberťákovi, zvyklému na botasky, tak aby bota pasovala a zároveň se líbila, nám zpočátku přišlo jako téměř nemožné. Syn si nejdřív prohlížel celý regál vystavených bot a sám se sebou bojoval, jestli se má vůbec nějakých lakýrek dotknout. Když s vypětím sil vyčlenil asi pět párů, které by si byl možná i schopen obout a vyzkoušet, mysleli jsme si, že máme vyhráno. Ovšem neměli jsme. Syna rozčilovala (prý nesmyslně) dlouhá špička, lesklý povrch. Rozesmály ho podpatky pánských bot. Jedny boty mu připomínaly dědu (v těch proboha nepůjde), v druhých chtěl zkoušet pobaveně stepovat. U pánských bot jsme strávili hodinu čistého času. Vybral si černé elegantní. To už jsem tušila, že zbytek bude další fuška.
A byla. Obleků visí na ramínkách obchodů mnoho. Jenomže žádný oblek našemu synovi tak úplně neseděl. Buď mělo sako dlouhé rukávy nebo úzká ramena, kalhoty široký pas nebo dlouhé nohavice. V módě jsou znovu lesklé obleky. My jsme preferovali černou klasiku. Nakonec jsme sehnali vyhovující kalhoty a nevyhovující sako. Koupili jsme tedy alespoň ty kalhoty. Sako jsme doladili o dva dny později v jiném obchodě. Pak přišla na řadu už nefalšovaná zábava.
Každý společenský oblek oživí vhodně zvolená kombinace barev košile a kravaty. Syn toužil nebýt fádní a usedlý, proto si prohlížel barevné společenské košile. Do oka mu padla sytě růžová a světle zelená, pistáciová. K oběma košilím jsme přikládali kravaty. Věnovala se nám ochotná paní prodavačka, která našemu dítěti vykala (a tím ho lehce vytáčela). Největší rozhoz však nastal ve chvíli, kdy naše vybírání a kombinování přerušilo hlasité pozdravení dvou puberťaček.
Pokud si myslíte, že je to vše, tak není. Oříškem se nám staly bílé rukavičky (opět má syn nějak atypický rozměr rukou). Paní z galanterie nám nabízela jen modely pro muže s rukama typem lopat a s dlouhými prsty pro pianisty. Lopaty můj chlapec zdaleka nemá. A na piáno nikdy nehrál. Už jsem tedy i přemýšlela, že mu nějaké veliké rukavičky koupím a přebytečnou látku z prstů ustřihnu a zašiji, když mi v práci přišla do cesty naše účetní se sepranými rukavičkami po jejím synovi, jenž taneční dávno odchodil. Našemu synovi pasovaly tyhle rukavičky na ruce asi podobně jako střevíček Popelce na nožku.
A máme nakoupeno. První sobota v září odstartovala taneční mého staršího syna. Řeknu vám, že se mnou tahle událost pěkně zacloumala. Když se mi před očima oblékl, oholil ještě nepravidelně rostoucí chmýří a použil jemný parfém, výrobcem doporučený pro charismatické muže, rozklepala se mi kolena.
Na první dvě hodiny mně nedoporučil jít, prý by se nejdřív rád v klidu něco naučil a předvádět se odhodlá až později. Tak sedím nad fotkami, kde je synovi pět a sedm a dvanáct a hledám rysy v tváři, které mu ještě zůstaly, dojímám se, jak mi před očima rostl a u čeho jsem kdy byla. Moje dítě zatím piluje polku, walz nebo jive…
Koho zajímá, jak se prožívaly taneční v třicátých letech minulého století, nechť se začte do příspěvku od paní Jiřiny z časopisu JAS 1931.
Podzimní starosti mladých
Maminko a tatínku, žádné, prosím, protesty – jdeme do tanečních.
Čas náramně utíká a nám už je patnáct let!
To je prosím u dívek, u hochů nutno dva až tři roky přidat – neboť hoši v patnácti jsou prý zelení… k popukání. A proto patnáctileté „slečny“ je zvysoka přezírají.
Nu a teď jen jak se důstojně připravit na tu „téměř nejvážnější věc“ života?
Tatínkové, ukažte největší blahovůli a dejte si záležet! A neskrblete! Zatřesete-li důkladně kapsičkou, nic jiného se od vás nežádá. Neboť to ostatní všechno obstará maminka.
Je-li ta maminka mladá, jistě někde v skrytu opláče toto radostné chystání mladých, avšak přesto učiní všechno do krajních možností. V tomhle ty maminky jsou všechny stejné!
Ale dnešní naše dívenky, vyrostlé v hedvábí a veškeré bezuzdné nádheře – často tyto možnosti přepínají. Vem kde vem – jen ať jsem ze všech nejkrásnější!
Maminka „musí“ uznat, že do tanečních se nemůže chodit stále v jedněch šatech. Než to, raději zůstat doma!
Ale, milé dívenky, tohle vaše „musí“ už dávno porazila zkušenost na hlavu.
Má-li dívenka obě nohy levé, ani ty nejkrásnější šaty ji nezachrání před … seděním.
Kolikráte děvčátko méně hezké, v přešívaných šatech jde z ruky do ruky.
Neboť, umí-li která dívka dobře tančit – to jde po štafetě všemi ústy mládenců.
Mezi chlapci se neoceňují krásné šaty. Pro to hoši vlastně nemají oči. Rozeznávají sice barvy, ví, že ta, s kterou si dobře zatančil, která měla například modré šaty, ale z čeho a jaké ty šaty byly – toho by nedovedl říci. V tom jsou zase všichni muži stejní.
Říkejte jim to stokrát, to je krepdešín a to je žoržet, jim je to jedno. Jim je modrá modrou, ať už je to žoržet nebo etamín.
Oceňování krásy a nádhery šatů odbývá se tedy jen v ženském táboře. Což o to, dívenky se navzájem pokritisují až hrůza – ale uznání v jejich očích nezaručuje ještě úspěch tanečních hodin. A ten hlavní úspěch byl a je, když se dívenka dobře vytančí.
A proto, žádné starosti. Jen s chutí do toho. Pravá – levá – pravá – levá…
Vzpomenete si na své taneční kurzy nebo na kurzy svých dětí? S jakými pocity?