Velký pátek aneb naše cesta za pokladem

Autor

Velký pátek. Je to poslední pátek před Velikonocemi a je v asi čtyřiceti státech ve světě uznáván jako den pracovního klidu. Česká republika však mezi zmíněné státy nepatří. Jen školní děti tento den tráví v klidu doma, či u babiček a dědečků. Mají totiž velikonoční prázdniny. Protože mé děti jsou ještě malé na to, aby zmíněné prázdniny mohly trávit bez dohledu rodičů či prarodičů, většinou si v tento čas beru dovolenou. Doma pak hrajeme hry či chodíme na výlety do přírody.

Ani loňský rok nebyl výjimkou. Během pátečního dopoledne jsme se s dětmi rozhodli, že si vyrazíme na procházku do lesa. Teple jsme se oblékli, protože loňské teploty na konci března vůbec nenasvědčovaly tomu, že do našich krajů již přišlo jaro, a vydali jsme se ven. Chvíli jsme se rozmýšleli, kam vyrazíme a pak jsem dostala nápad – vyrazíme hledat poklad.

Poklad? „Ano chceme jít hledat poklad!“ křičí nadšeně mé holčičky, jen syn proti svým zvyklostem mlčí. Na dětské hry na poklad nevěří a o tom, že bychom jen tak mohly najít zakopaný poklad, silně pochybuje. Však s sebou nemáme ani nářadí na jeho vykopání.

Ano půjdeme hledat poklad, opakuji. A přidávám otázku. „Kdo si pamatuje na večerníčka Krkonošské pohádky? “ Dodávám: „Příběh o tom, jak šel Trautenberk do hor pro poklad.“ Všechny děti si přitakávají, že si na zmíněného Večerníčka pamatují a my vyrážíme. Směr je jasný. Skály. No, ono výraz skály není moc přesný, spíše se jedná o větší kameny. Za opravdickými skalami či horami bychom museli podniknout větší výlet než jen do blízkého lesa. Ale myslím si, že i větší kameny našemu účelu postačí. Jdeme a cestou se snažíme vzpomenout si na text, který říkala Anče v pohádkovém příběhu před horou. Zkoušíme různé variace a nakonec nám vyjde tato věta: „Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho.“

Jdeme jarním lesem, který navzdory roční době není provoněn typickou svěží vůní, ani ptáčkové nezpívají. Vše ještě spí zimním spánkem. Cestou přeskakujeme rozvodněné potůčky, není čas je obejít. Za několik minut bude poledne a v tu dobu se prý podle ponikelské báby (ponikelská bába tuto informaci prozradilo Anči ve Večerníčku Krkonošské pohádky) otevírají skály.

Ke kamenům přicházíme jen několik minut před polednem, alespoň tak ukazuje jediný zdroj časomíry, můj mobil, který máme sebou. Lituji, že u nás nezvoní v pravé poledne kostelní zvony. To by byla ta pravá kulisa, při které bychom mohli vyzkoušet pohádkové zaříkávadlo. Začínáme recitovat říkanku do lesního ticha a skála nám poklad nevydává. Vůbec nic. Však mě výlet napadl jen několik minut před jeho uskutečněním a celou dobu improvizujeme. Nevzala jsem sebou ani pytlík bonbónů či tabulku čokolády, ba ani sušenku. Nic, co bych mohla vydávat za poklad. CO DÁL? Naštěstí děti znají pohádky. Po prohlédnutí několika zákoutí si má tehdy čtyřletá dcerka začala naplňovat kapsy listím. Co kdyby se listí, tak jako to bývá v pohádkách, doma proměnilo v poklad. Oba starší sourozenci jí začínají následovat. Zbývá ještě poslední obhlédnutí se po pokladu a vyrážíme cestou k domovu.

Doma si děti nejprve zouvají boty, potom bundy. Jsou netrpělivé, nejvíce ta nejmladší, nejraději by ihned prozkoumaly kapsy, zda se již staré listí neproměnilo v nějaký mls. Já je však ihned zaháním do koupelny s tím, že se mají pořádně umýt. Však při pátrání po pokladu se člověk pořádně ušpiní. Mezitím co plní můj příkaz, získávám malou chvilku času. Rychle vysypu všechno listí z kapsiček a do každé dám pytlík bonbónů. Uf, stíhám to.

Holky jsou spokojené, jen synovi je jasné, odkud se v kapse vzala sladkost. Ne, v osmi letech nevěří na pohádková kouzla. Beru si ho tedy stranou a vysvětluji mu, že zmíněnými řeči jen zkazí holkám radost ze „zázraku“. Pochopí mé stanovisko a všechny děti si spokojeně vychutnávají dobrůtky.

Po loňské premiéře si putování za pokladem určitě vyzkoušíme i letos. Letos nebudu improvizovat a na cestu určitě přibalím nějakou tu sladkost, která bude k nalezení přímo u velkých kamenů.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na