Dejte svoje děti na sport

V návalu „stříbrné“ euforie, jsem oslovila jednu z oceněných basketbalistek. Paní Ivana Večeřová prý byla k basketbalu předurčena svou výškou. Se sportem začala v atletické přípravce a v 9,5 letech přišel na řadu basketbal. Jak uvádí: „Má role v týmu je více obranná, hraji spíše od zadu a to je ta méně viditelná a málo doceňovaná práce. Družstvo, ale i třeba kolektiv, složený ze samých „útočníků“ na úspěch dosahuje těžce.“ Jaké jsou její dojmy ze šampionátu? Kam bude směřovat svoji kariéru? Na tyto a další otázky naleznete odpověď v dnešním rozhovoru.

Je vidět, že paní Ivana, je dobrou spoluhráčkou i mimo hřiště. Moc si pochvaluji velký výběr zaslaných fotek a rychlou domluvu. Ráda bych zde podpořila „apel“ Ivany Večeřové zamířený, na nás rodiče: „doporučuji každému rodiči dát dítě na sport“. Co myslíte, nebylo by fajn, kdybychom vlastně my všichni (včetně špuntů) pravidelně sportovali? Třeba bychom získali stříbro od naší domácí váhy a děti bychom lépe motivovali k aktivnímu odpočinku, a tomu, jak čelit stresu a nemocem…ale teď už o stříbře skutečném…

Ivano, ještě jednou gratuluji ke stříbrné medaili z FIBA MS v basketbalu. Kam jste si ji uložila?

Medaili mám ještě stále vystavenou v obývacím pokoji na skříňce a ještě stále ji „beru na výlety“. Zrovna zítra na charitativní akci jednoho z našich sponzorů reprezentace společnosti ČEZ do elektrárny Dukovany a v neděli na besedu a autogramiádu do knihkupectví. Později ji přivěsím ke všem svým již dříve získaným cenným kovům do knihovny v pracovně. Je to takový můj koutek inspirace. Třeba i teď. Člověk vidí, že píle se vyplatí.

Jak jste výhru oslavila?

Nijak zvlášť popravdě. Měli jsme oslavu ještě v hotelu Pupp v Karlových Varech hned po finále MS, ale velká většina hráček (především působících v zahraničních klubech) se musela hlásit hned v průběhu týdne k tréninku a utkáním. Doma už jsem vůbec neměla čas na nějaké další oslavy. Únava, návštěva rodičů a dohánění restů v domácnosti … Trošku mě to mrzí. Možná ještě nějakou menší oslavu udělám. Před Vánoci nás ještě čeká společný večírek v Praze, tak tam snad ještě medaili trošku doslavíme s týmem. Každopádně bude fajn, že se ten úžasný kolektiv, ta naše super rodina opět sejde. Za zmínku stojí také ohromný zážitek spojený s osobní účastí pana prezidenta Klause, coby diváka, na dvou našich utkání přímo v aréně a samozřejmě poté také návštěva a přijetí na Hradě.

Jaké byly reakce okolí?

Reakce okolí byly možná více bláznivé a intenzivní, než jsme to cítily my sami uvnitř. Vše opravdu člověk začíná doceňovat až s časem. Fakt je, že jsme pobláznili asi celý národ a rozpoutali velkou vlnu zájmu o ženský basketbal. Bylo to moc příjemné zjištění. Sama ovšem pořád všemu ještě nevěřím, ta medaile, co mám doma mi pořád přijde, že snad pochází někde z pouti, a že jsme dosáhli něčeho velkého, si uvědomuji až při prohlížení záznamů zápasů na DVD.

Jistě jste během šampionátu prožily spoustu emocí, můžete nás provést těmi Vašimi?

Tak těch emocí by bylo na knihu, ne na jeden odstavec. Vše se opravdu měnilo ze vteřiny na vteřinu a ten bláznivý sled devíti utkání v jedenácti dnech šel takto úspěšně zvládnout snad opravdu jen s těmi skvělými diváky v naplněných halách. Opravdu to byla čest a zážitek hrát MS doma a v takové atmosféře. Emoce byly střídavé. Smutek, radost, únava, zklamání, ale ke konci celého šampionátu už převažovala euforie a radost ze hry… Únava fyzická i mentální ale byla obrovská. Pro běžného smrtelníka snad nepředstavitelná.

Máte nějakou veselou historku z „šaten nebo hřiště“?

To bylo nepřeberné množství vtípků a všelijakých zážitků. Myslím, že by Vás nezaujaté a všeobecně lidi zvenčí našeho kolektivu ani nepobavily a připadali bychom Vám možná jako trošku blázni. Legrace byla pořád nějaká. Jedna věc se vyjmout nedá. Byla to mozaika ze střípečků.

Jako každý sport, i basketbal jistě přináší nějaká omezení… Čeho jste se musela vzdát, abyste mohla hrát na profesionální úrovni?

Basketbal mám ráda a tedy mi přináší potěšení a pokud je fajn kolektiv, tak člověk rád tráví svůj volný čas v něm. Obětí bylo řada, ale nemrzí mne. Od únavy, odříkání, nemožnosti lyžovat a dalších, až po nemožnost vzít si dovolenou, kdykoliv se Vám zamane, dny a noci na cestách v autobusech a letadlech, dlouhé dny, týdny a měsíce každoročně po hotelích atd. Ale jak už jsem říkala. Sport člověka posílí, naučí jej disciplíně a odříkání a každému úspěchu a zážitkům se musí něco obětovat. Je dobře, když i to, pro co to obětujeme, člověku dává radost. Navíc naše generace byla neobvykle úspěšná, a to se potom obětuje člověk s radostí, když bude mít jednou s vnoučaty na co vzpomínat.

 

Byla jste v angažmá v různých zemích. Kde to pro Vás bylo nejtěžší? Proč?

Působila jsem dva měsíce v Korei, rok ve španělské Valencii a loňskou sezonu v tureckém Galatasarayi Istanbul. V Istanbulu to pro mne osobně bylo asi nejtěžší. Z pohledu toho, že jsem byla v týmu jediná Evropanka, americká mentalita i ta turecká mi byla cizí a trávili jsme dlouhé dny na hotelích i při utkáních v domácím prostředí. Člověk se tam cítil trošku jako ve vězení. Takové omezení osobní svobody a pocit nedůvěry od vedení týmu, když nás profesionální hráčky zavírali na „bazi“. Ale zase to byla ohromná škola života a dosti jsem si ujasnila životní priority a srovnala si v hlavě, kam chci svůj život dál směřovat. Naučila jsem se třeba i to, že s sebou nesmí člověk nechat manipulovat, být příliš hodný a vstřícný a další věci. Taková vysoká škola asertivity…

Čemu se budete věnovat v dalším roce? Je pravda, že chcete vyměnit basketbal za rodinu?

Ještě letošní sezonu budu hrát v brněnském Valosunu a poté už bych opravdu ráda palubovky opustila a věnovala se rodině a životu běžného smrtelníka.

Uvažujete o tom, že by z Vás jednou byla trenérka? Nebo chcete jít dále mimo „obor“?

Samozřejmě mi bude basketbal chybět, ale zdraví už mi mnoho nedovoluje. Určitě se ale chci věnovat basketbalové práci s mládeží a lidmi, kteří mají zájem o mé zkušenosti a chtějí na sobě a svých týmech pracovat. U basketbalu hodlám určitě alespoň maličko setrvat. Jak moc ukáže budoucnost. Jsem teď ve fázi hledání sama sebe. Nemám téměř žádnou reálnou představu o svém budoucím životě. Člověk znal 15 let jen režim z pohledu hráče. Vše připravené, žádné vnější starosti a teď je čas poznat životní realitu. Mám vystudovanou ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně, tak možná i nějaká kombinace sport – podnikání mi probíhá hlavou. Nechám se ale překvapit, kam mne nakonec život zavane…

Děkuji za rozhovor a za redakci Rodina21 přeji hodně štěstí v další životní etapě.

Otázka k dnešnímu zamyšlení: „Kolik minut týdně věnujete sami sobě? Jaký je podíl pohybových aktivit?

Foto: Ivana Večeřová

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na