Lednový víkend

Autor

Letos se mám po dvou letech podařilo strávit víkend na horách. Naposledy a vlastně poprvé v plné sestavě jsme byli s lyžemi na horách před dvěma roky. Bohužel, i když jsme se chystali užívat si všichni na malé sjezdovce podle svých schopností a dovedností, viróza, která skolila zároveň manžela i nejmladší dcerku nám v tom zabránila a na svahu jsme lyžovali, jezdili na vleku, ale i padali jen ve třech.

Loni jsme se v důsledku počasí, které venkovním zimním sportům nepřálo, na hory vůbec nepodívali. Jelikož jsme se o to více věnovali bruslení na krytých zimních stadionech, nelitovali jsme.

Ani letošní zimní počasí, navzdory podzimní dlouhodobé meteoritické předpovědi, která slibovala velice tuhou zimu, zatím nepředvedlo žádné velké zázraky. Ale nevadí. Nasněžilo, i když v omezeném množství i čase v nejvhodnější možnou chvíli – v době vánočních prázdnin. Těch pár dnů, které se dali spočítat na prstech jedné ruky, jsme využily s holkami k výuce lyžování. No, někdo lyžoval (moje dcery) a někdo si hrál na vlek. Holky lyžovaly jen na malém svahu kousek od domu, který je již i pro syna nedostačující. Starší dcerka sjížděla dolů naprosto bravurně i do kopečka si vyšlápla sama. Mladší, která ještě neměla příliš velké dovednosti v lyžování, příjemně překvapila. Dolů zvládala pěkné obloučky a do kopečka jsem ji vyvážela na hůlce.

Následné rozhodnutí, strávit víkend na horách přijaly všechny děti s ohromným jásotem. Těsně před plánovaným lyžováním nechal manžel seřídit všechny lyže a rovnou je i s lyžařskou obuví ponechal v autě. Já zabalila pár věcí, neopomněla jsem ani lyžařské helmy a brýle. V sobotu dopoledne jsme vyrazily. V pohodě jedeme a jen několik málo kilometrů nás dělí od našeho cíle. V tom manžel prohlásí: „vím, co jsme zapomněli“. Najednou to došlo i mně „hůlky“. Naštěstí jsem děti učila lyžovat po vzoru dětských lyžařských školiček bez hůlek, s rukama na kolínkách. Syn je sice začíná používat, ale jistě to bez nich zvládne. Trochu jsem měla obavu o to, jak to bez hůlek zvládnu já, protože jsem s nimi jezdila vždy, ale vzápětí jsem nepříjemné úvahy pustila z hlavy, však ono to nějak dopadne.

Dojíždíme do cíle. Po ubytování jdeme na sjezdovku. Malý kousek s lyžemi na rameni, poté již sjíždíme k vleku. Starší děti jsou s manželem vpředu, já s Luckou dojíždíme o chvíli později. Lucinka poprvé sama na pomě. Vlekař jí nasazuje, i malý kousek s ní utíká, ale i tak nasedá až na sedmý talíř pomy. Jedu hned za ní a dojíždíme bez pádu až na konec vleku. Zato cestou dolů není o pády nouze. Pády jsou malé a Lucka po nich neohroženě a sama vstává a jede dál. Úspěšně jí vysvětluji, taktiku velkých obloučků. Ze začátku občas sice padá a jeden pád vypadá i trochu děsivě, ale její pokroky jsou více než znatelné. Po pár jízdách mě chce manžel vystřídat, leč Lucie je striktně proti, chce jezdit jen se mnou. Protože je její jízda stále lepší a lepší, proto neprotestuji a jezdím i nadále s ní a po necelých dvou hodinách jízdy jezdí skoro tak rychle jako já, i na vlek nasedá jen s malou pomocí vlekaře skvěle. Nadneseně proto prohlásím: „Lucinko, ty již lyžuješ lépe než já“. Lucka mé prohlášení bere doslova a druhý den již chce lyžovat pouze s tátou.

Jsem moc ráda, že všechny děti mají k lyžování kladný vztah a že všechny již úspěšně zvládly jeho úplné základy. Z mého okolí znám totiž pár příkladů lidí, kteří v mládí z různých příčin nelyžovali a v dospělosti mají strach. Ale ne strach z lyžování, spíše strach z „ostudy“, že některé děti mají lepší lyžařské schopnosti než oni.

Na závěr proto dodávám, že je úplně jedno, jak kdo lyžuje či na čem lyžuje, nejdůležitější je radost z pohybu a příjemné zážitky, nejlépe v příjemné skupině kamarádů či rodiny.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na