Má milovaná cyklistika

Autor

Neznám lepší sport, než cyklistiku. Kolo, to je prostě moje, naše, nejoblíbenější rodinná aktivita. Díky kolu jsem stále ve fázi poznávání a obdivování okolí svého bydliště. Miluji přírodu a nové věci, možná proto… Ráda překonávám vlastní síly a vyhrávám sama nad sebou. Ráda sním a pozoruji. Snad to jsou ty důvody, proč právě kolo a cyklistika.

Kolo mi nebylo souzeno od malička. Pamatuji se, jak jsem se učila na kole jezdit, dostala jsem starou oprýskanou herku. Bez barvy, bez přehazovačky. Se zvonkem, který „uširvoucně“ zvonil. Tehdy jsem se za své kolo styděla.  A nikam jsem na něm nechtěla. Kamarádi měli přece jen modernější, směli na nich jezdit přes ulici, hrát si na frajery a učit se riskantním kouskům. Tohle já nemohla. A s mým ošklivým kolem to zkrátka ani nešlo.

Nehorší byly všelijaké dopravní hry. Pořádala je pro nás škola. Většinou jsem své trapné kolo naschvál zapomněla přivézt a částečně se mi ulevilo tím, že mi učitelka přidělila erární. Erární školní kolo se nedalo nazvat vykopávkou, jako to moje. Jenže projet slalomem mezi kuželkami a žádnou neporazit, byl pro mě nadlidský úkol. A co teprve ty rafinované opičí dráhy, kde máte excelovat bez držení nebo zdolávat uzoučkou lavičku. Nikdy se mi nepovedlo nespadnout. Věděla jsem, že mi schází trénink, ale na mém poválečném kole jsem v osmdesátých létech trénovat zkrátka nemohla. Pak jsem použila druhou variantu k přežití, ve sportovní den předstírat nemoc a cyklopředváděčky se tak vůbec nezúčastnit.

Je to zvláštní, ale dodnes mě nenapadá, proč jsem tehdy rodiče o nové kolo nepožádala. Za to, co jsem měla, jsem se styděla, ale vyjádřit své přání narovinu jsem nedokázala. Tedy jsem celé dětství raději chodila pěšky a před spaním snila…

První moje krásné nové kolo jsem si koupila až po narození synů. A bylo to kolo horské, neskutečně těžké. Supermarketové. Přesto, bylo úžasné. Barevné a nové. Mělo přehazovačku! Na něm jsem teprve zažila skutečnou radost z jízdy. Těšila jsem se na to, že si každý den urvu kousek času jen pro sebe, děti mi pohlídá manžel a já vypadnu. Prostě někam. Kamkoli do přírody, do kopců, z kopců, vstříc rovinkám i nerovným lesním cestám. Konečně jsem se naučila na kole jezdit. I jednou rukou. Ve dvaceti! Ten pocit svobody snad nejde ani rozepsat. Krása!

Následovala další radost, učit jízdě na kole své syny. Starší dítě bývalo velmi opatrné a já úzkostlivá matka. Proto začínal na malinkém kolečku někdy v pěti letech s postranními „jistidly“. Když se odšroubovala přídavná kolečka, přišla fáze přidržování sedadla a běhání s rozdováděným synem. Pokaždé volal „Hlavně mě nepouštěéééééj!“ Nepouštěla jsem, ale mnohdy…, ufff , jsem sípala: „Přestáááávkůůůůů.“ Ty kilometry už dnes nespočítám. Ani vyběhané kalorie. Kondička stála za to. Pomaličku se synek odvažoval, až mi dovolil. Konečně udržel rovnováhu. Pár drobných pádů, myslím, že ani nebyla žádná odřená kolena. Učil se nasedat a seskakovat, brzdit, zastavovat, učil se řídit pravou rukou, pak levou… Skutečná zábava.

Jak už se stává, s mladšími dětmi nám veškeré ty novinky, kdysi prožívané s prvorozenými, připadají méně nové. Některé situace a objevy už předstíráme, jelikož jsme je před lety už objevili. Mnohdy jsou mladší potomci samostatnější. Náš druhý synek rozhodně byl. Přídavná kolečka ke kolu šroubovat ani nechtěl. Nepřál si ani, abych s ním poletovala po vsi a držela ho při učení za sedlo. Sebral po bráchovi zděděné kolo a šel si zkoušet jízdu na plácek před dům. Většinou mívá radost, když se něčemu naučí rychle.

Možná měl cyklistiku už v krvi, ale na kole se prostě naučil jezdit za jediný den. Bez asistence kohokoli. Hned v den následující mě vyzval k společné projížďce. Nešlo odolat, pyšně jsem jela vedle mladšího syna, povzbuzovala ho, chválila. Projeli jsme vsí. Vzpomínám, jak mi bylo krásně. Hrdá maminka vedle hrdého cyklisty. No fajn a můžeme jet domů.

To, že budeme sjíždět prudký kopec mi vůbec nepřipadalo nebezpečné. Ovšem pouze do té doby, než začal vyděšený chlapec, jehož jízda nabírala na rychlosti, volat „Já se nenaučil ještě brzdit ani zastavováááát. Pomóóóc!“ Tedy jsem už jen zběsile navigovala svou drobnou ratolest, aby přistál sousedům do záhonku. „Spadni do kytééék!“ Volala jsem na syna a umocňovala jsem svou radu diktátorským: „To ti nařizujůůů.“ Naštěstí uposlechl a nic si nezlámal. Uválel několik aster a kosatců. Dodnes si vzpomíná, v kterém místě. A jak se bál. Jak jsme se báli!

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na