Kdo řekl „ fňňíí“

Dříve jsme měli kocourka, ale ten se nám jednou ze svých záletů nevrátil domů a tak jsme si pořídili kočičku. Tedy dcera pořídila. Loni na podzim. Od spolužačky. Naštěstí mě nepostavila před hotovou věc, ale zavolala mi do práce, zda ji může domů přinést.  Raději bych kocourka, ale…, no prostě jsem nedokázala dceři odmítnout.  Také byste to nedokázali, kdybyste slyšeli její hlas. Byl plný radosti a příjemného očekávání, naděje a příjemné vyhlídky na vytoužené zvířátko. A tak mě vlastně, svým způsobem, před hotovou věc postavila.

Kočička, větší koťátko, dostala jméno Ťapka. Ťapinka je a byla od začátku čistotná kočička, chodila od začátku na svoji „bedýnku“, jenom, jak je to ostatně u koťátek obvyklé, byla zvědavá a hravá. Šplhala po sedačce, zahradničila v kytičkách a v květináčích s paprikami, které jsem kvůli klesajícím venkovním teplotám přemístila do teplého obydlí, chytala mouchy v záclonách, pletla se mi v kuchyni pod nohy a zkoumala svoje nové teritorium doslova všemi smysly.

Její nové teritorium je nejen domek, ale i zahrada. A to znamená stromy. Nejprve vyšplhala na jabloň. Nahoru to jde téměř samo, ale dolů ne. Zřejmě má strach. Děti ji snášejí na zem. Ale Ťapka šplhá, leze, dostává se nahoru znovu. Občas ji děti pomohou na zem, ale za několik dní vše zvládá bravurně. Nahoru i dolů. Následuje další meta. Okrasný, vysoký smrk. Scénář se opakuje. Nahoru ano, zpět ne. Ze stromu je slyšet kočičí mňoukání. Kdyby mluvila, slyšeli bychom „dostaňte mě odsud, já mám strach šplhat zpět dolů.“ Ne, odsud ji děti nepomůžou. Sem nevyšplhají. To je příliš nebezpečné. Ťapka sedí na modrozelené smrkové větvi, dívá se smutně dolů a mňouká a mňouká, na cestu dolů se však očividně vůbec nechystá. Na její záchranu se vydává manžel. Bere vysoký žebřík. Chystá se jej opřít o jehličnatý strom, ale přemíra smrkových větví a větviček mu brání. Ořezává a řeže větve a opírá žebřík. Neohroženě leze nahoru a Ťapinka je zachráněna.

„Mami, já jsem ráda, že je to kočička, to budeme mít koťátka,“ prohlásila jednou v zimě má mladší dcerka. Koťátka. To ne. Necháme ji kastrovat, myslím si a zároveň to dcerce šetrně sděluji. Není nadšená, ale chápe to. Alespoň si myslím, že to chápe. Tak to bychom měli, myslím si v duchu a vypouštím celou záležitost z hlavy.

Zima se proměnila v nádherné jaro. Sluníčko svítí, ptáci švitoří, kytičky nás ohromují svojí křehkou krásou a líbeznou vůní a Ťapka chodí na zálety. Hlavně v noci. „Je kastrovaná?“ ptá se mě jednoho dne sousedka, která ji vidí v doprovodu sličného ctitele. „Nějak jsme o tom jen mluvili a nestihli jsme zajít na veterinu,“přiznávám. „Tak to budete mít koťátka,“ komentuje zřejmé a pozorujeme krásného černého kocourka, kterak se přibližuje stále více k naší kočičí slečně. Ale naše čtyřnohá slečna zůstává hravá, veselá a hodně štíhlá, a tak si zatím neděláme s ničím těžkou hlavu a necháváme přírodu plynout v její přirozené podobě.

Jaro uteklo a je tady léto. Děti odjíždějí na tábory a soustředění. Vytahuji kufry z jejich úkrytu pod postelí, vyndávám z nich uložené peřiny, které vrátím pod postel, a kufry balíme. Děti odjíždějí a s chotěm a Ťapinou zůstáváme doma sami.

Během dne, kdy se naše čtyřnohé, dvoubarevné zvířátko drží chvílemi u nohy jako cvičený pejsek, přemítám v duchu, že na koťátka je doopravdy moc hubená. Ťapka je sice vedle mě, ale nevidí mi do hlavy, neví, co si myslím, jinak by mi jistě odpověděla: „ale já už jsem maminka, já mám koťátka. Narodily se dnes ráno. Do měkkého. Do peřiny. Jsou pod tvojí postelí.“ A tak její „tajemství“ odhaluji až večer, až když se zpod mojí postele ozývají prapodivné zvuky, které znějí jako ve vysoké tónině volané„ fňňíí“.