Srpnová neděle

Dneska je tak krásně! Zářivé, jasné, usměvavé a stále radostné sluníčko mě tahá z pohodlné postele. Dneska nic nemusím. Nic. Vůbec nic. Jen co já sama budu chtít. Jsme s manželem doma sami, děti odjely k babičce a tak si užijeme nádherně línou, zahálčivou a pohodovou neděli.

Uvařím horké kafíčko, přiliju trochu krabicového, trvanlivého mléka a vycházím s knížkou do zahrady. Dneska si pohovím v houpací síti!

Chvíli si čtu, pak mě vyruší krátká výměna názorů od sousedů. „Mami, můžu jít s Dominikem na kolo?“ „Nejdřív si udělej trochu pořádek v pokoji!“ „Ale jsou přeci prázdniny….“Jsem ráda, že já dnes nesmím nikomu nic vysvětlovat, pokládám rozečtenou detektivku do trávy a pozoruji tu nádheru kolem.

Bílý, cípatý, medvídkovi podobný obláček na chvíli zakryje žluté slunko. Mírný větřík odhání mráček z dosahu sluníčka a mrak se náhle mění. Medvídkovi se prodlouží nos a nyní vypadá jako chobot od slona. Sloní obláček poháněný mírným vánkem se vznáší po jinak bezoblačném nebi, jako kdyby plul v nekonečně velkém, rozlehlém a zdánlivě nekonečném oceánu.

Na nebi se objevuje letadlo. Kam asi letí? Do Španělska? Do Egypta? Či si někdo troufá do Řecka? Zasním se a v duchu vidím palmy, moře, jehož vlny vyskakují do výšky a na jehož hladině si plují bělostně nevinné lodě a jsou tam bohužel i velké davy a zástupy lidí. Ze snění, které již není tak příjemné, mě vytrhuje bzučení včeliček.

„Bzzz, bzz, bzzzz“ povídají si včelky u barevných, rozkvetených kytiček. Jedné se líbí žlutý kvítek, druhá upřednostňuje zářivý, oranžový a ta třetí leze do fialové petúnie. Během několika minut mění své barevné preference a usedají každá na jinou, či do jiné květiny. Vzduch je průzračně třpytivý, jen hebký vánek nepatrně kolébá trávou, listy i květinami a včeličky vypadají, jako by si užívaly zábavu a vyražení na houpačkách na pouti. Jé, navzdory včelkám kytičky obdařil svojí návštěvou i motýlek. Jak líbezné.

Káva je dopita a já vycházím pár schůdků domů. K noze se mi připlete Ťapka, naše černobílá, mladá kočička. Kráčí vedle mě jako cvičený pejsek. „Tobě se stýská po dětech?“ ptám se jí, i když je jasné, že i přes to, že bydlíme nedaleko slavných Hrusic, naše kočička není evidentně Mikešova příbuzná a tak mi neodpoví. Doma jí dávám do misky její jídlo a vodu a věnuji se poklidné domácnosti.

Poklidný nedělní den utekl jako voda a je tu večer, který se postupně mění ve vlahou letní noc. Na nebi se objevují zářivé hvězdičky a dorůstající měsíc září do daleka. Ani nejsou třeba svatojánští broučci, aby svými lucerničkami prosvětlili noční čas. K romantické atmosféře přispívá i cvrkání cvrčků a vůně květin, kterou mírný větřík zasévá do usínajícího kraje.

I já se chystám spát. Zhasím noční lampičku, ale okno nechávám dokořán a do ložnice se vkrádá venkovní líbezná atmosféra. Pomalu zavírám oči, ale zpod postele se ozve náhle nepříjemný, ve vysoké tónině znějící a snad i dvojhlasný zvuk. Něco jako „fňí fňňňňííííí..“ Nedešifruji zvuk, nesnažím se o to, raději se rychle zvedám. Néé, tady dnes ležet nebudu. Jdu za manželem, který ještě sedí v obýváku, jen několik kroků vzdálených od ložnice. Již v půli cesty za ním mě napadá odpověď na mnou nevyřčenou otázku, co je to za zvuk.

Pokračování příště

A kdo nechce čekat, může tipovat, jaké „strašidlo“ se nám usadilo v ložnici. Malá nápověda je uveřejněna v článku.