Naše zlatíčko

Autor

Tak, a dnes Vám napíšu o našem zlatém pejskovi. Vlastně ne, není to pes, je to fenka a není vůbec zlatá. Je téměř celá černá s bílou náprsenkou. S přibývajícími léty jí v černé srsti prosvítají bílé chlupy. Už má totiž asi sedm let. Nevíme to přesně, protože ji nemáme od malička.

To bylo tak. Měli jsme už před ní fenečku. Byla menšího vzrůstu, s krásnou dlouhou hedvábnou srstí v modrošedé barvě. Jmenovala se Tina. V tom roce měla taky právě sedm let. Jednoho dne si našla pod plotem díru a šla se bez našeho vědomí proběhnout. Když jsme to zjistili, čekali jsme, kdy se vrátí. Ale bohužel se nevrátila. Nepřišla ani druhý den. Hledala jsem ji, ale nenašla. Byla totiž v příkopě, srazilo ji auto. To jsem se dozvěděla, náhodou až později, protože jsem po ní pořád pátrala. Byla jsem nešťastná. Pokaždé, co jsem se podívala na osiřelou ohradu, měla jsem slzy v očích.

Bylo mi tak smutno, že jsem možná už po týdnu začala intenzivně shánět nového pejska. A do čtrnácti dnů jsme si přivezli nového kamaráda, vlastně kamarádku. Zřejmě jsem si podvědomě vytvořila nějaký standard, protože si byly obě holky na první pohled dost podobné. Až na to, že ta nová byla v černém provedení. Objevili jsme ji v útulku v Ostravě Třebovicích. Měla jsem přece jen trochu strach, jak bude reagovat. Abychom nenarazili na nějakého agresivního a kousavého psa, třeba se špatnou povahou. Ale hned poprvé, když nám ji přivedli ukázat, se k nám radostně hrnula, a to už jsem věděla, že to bude dobré. Jenže tam byla velmi krátce, ještě jí neskončila povinná karanténa. Tak jsme si museli počkat, a druhý den pro ni přijet znovu.

Hned nás upozornili, že do půl roku od převzetí nejsme majitelé, jenom pěstouni. Kdyby se přihlásil její původní majitel, musíme mu ji vrátit. Ale nemáme se bát, prý se to stává velmi, velmi zřídka. Byla stará rok a půl, tak to odhadli. Velice přátelská, a tak čiperná, prostě živé stříbro. Tak jsem si říkala, jak ji udržíme v autě na zadním sedadle v klidu. Mile nás překvapila, protože v autě byla hodná, chovala se vzorně. Zřejmě ježdění autem znala. Už u nás byla několik dní, a ještě jsem jí nevymyslela jméno. Žádné se mi nezdálo dost hezké. Až konečně mě napadlo: Bude to Sisi. Jako ta princezna. To se k ní hodí.

Sisinka po návštěvě salónu se zakrslým králíkem Belou

Hned první den nám sama ukázala, že ráda aportuje. Snažila se vytáhnout dřevěný klínek zpod dveří, abychom jí ho házeli. Ochotně nám ho nosila. Tak to jsem měla radost, protože Tinu, ani naše předešlé psy aport jaksi nezajímal. Byla strašně zvědavá. Když jsem šla ráno krmit králíky, jen jsem otevřela dvířka králíkárny, skočila dovnitř. Šíleně jsem se lekla. Myslela jsem, že bude po něm. Ale nic takového. Jen ho očichala. Asi králíka v životě neviděla, byla totiž nalezena v Havířově.

Uběhl první půlrok soužití s námi, nikdo se o ni nepřihlásil. Dost jsme se divili, že ti lidé nehledají tak skvělého psa. Snese se se všemi našimi zvířaty a dost nám s nimi pomáhá. Když naše kachny indických běžců začaly snášet vejce venku, stávalo se, že jim je odnesla kuna. A protože většinou je snášely v noci, začali jsme je zavírat. Jenže jedna nám vždy chyběla. Uměla se v zahradě dobře schovat. Po chvíli marného hledání jsme zavolali Sisi, a ta vždy hned věděla, ve kterém keři se ukryla. Bez ní bychom byli namydlení. Po týdnu si zvykly a samy večer zalezly.

Často taky dáváme pást králíky do klecí na zahradu. Stává se nám z různých důvodů, že některý uteče. A někdy i víc najednou. To je pak nahánění. Něco pochytáme sami, ale ti poslední jsou už tak zdivočelí, že nemáme šanci. Přivoláme tedy Sisinku. Někdy ani nevíme, kam zalezl. Jednou jsme hledali na zahradě, a divili jsme se, že Sisi běží na dvorek. Měla pravdu, zalezl do její boudy. Buď nám je nadežene, nebo je sama chytne. Neublíží, jen je zalehne a oslintá jim uši.

Držím ji!

Dokonce je to léčitelka. Občas se stane, že se králík nafoukne. Uleví se mu, když skáče a hýbe se. Jenže pohyb mu dělá potíže, tak se mu hopsat nechce. Bohužel to většinou končí smrtí. Když však vidí Sisi, tak přece jen před ní chvíli poskakuje, protože se jí bojí. Jenže po chvíli zjistí, že mu od ní nic nehrozí a zastaví se. Siska do něj strká čumákem. Králík se snaží zalézt někam do kouta, aby dala pokoj. Jenže to ji neodradí, a vytáhne ho odtud, obejme ho oběma předníma packama, a tím mu to břiško masíruje. Věřte, nebo ne, dostala ho z toho. Pak nesmí dostat trávu, krmíme asi týden jen senem.

Tuto sobotu jsem měla jako jindy venku naši želvu. Bývá v ohrádce, kde se pase. Jenže zákon schválnosti. Kolem ohrádky se jí tráva zdá vždy zelenější a šťavnatější než uvnitř. Tak prostrkuje hlavu, až kam dosáhne. Pak zaleze do rohu, namísto, aby se pohybovala. Není blbá. Když ji vytáhnu ven, ochotně leze, a docela rychle. Seděli jsme se známými (Prajzulka s přítelem) a opékali. Vykládáme si a po očku sledujeme želvu. Vždy když se vzdálí, tak ji zase přinesu zpátky. Jenže jsme se zakecali a na okamžik ji zapomněli sledovat. No, tam, kde jsme ji viděli naposled, už není a nikde kolem ji nevidím. Kolem nás prý nešla, to bychom si všimli. Co teď? Za chvilku se začne stmívat, a všichni budeme lítat s baterkou a hledat ve stále větších kruzích. Hrozná představa! Slyšela jsem, že plazi nemají svůj pach, a nejdou vyčenichat. Tak nevím. Už dřív jsem učila Sisinku, aby ji našla, ale to jsem věděla, kde je. Zkušebně se jí to dařilo. Dneska byla želva právě čerstvě vykoupaná a nakrémovaná. Sisina šla neomylně kolem zdi po její stopě. Právě tam, kde prý určitě nešla, to bychom ji viděli. Schovala se až u studny pod jukou. Nejdřív jsme jí moc nevěřili, ale byla tam. Asi deset metrů od nás. Uff, to jsem si oddechla. Sisinka dostala velikánskou pochvalu a pamlsky, co má nejradši. Je to prostě zlatíčko. Pes pomahač.

Naše želva Laskonka

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na