Už toho víme o tučňácích celkem hodně, ale tušili jste například, že příbuzným tučňáka je například čáp, nebo že byli kdysi tučňáci zřejmě velcí jako my? Nahlédněme do prehistorie tohoto zvířecího druhu, zjistíme, že některé druhy již vymřeli. Ještěže ne všechny! Je třeba se znovu zamýšlet nad okolím, nad prostředím, nad tím, jak se k přírodě chováme. Byla bych moc nerada, aby za pár desítek (stovek) let se i o Václavově druhu psalo jako o vyhubeném.
Prehistoričtí tučňáci se od dnešních druhů hodně lišili. Hlavně postavou, kde tučňáci mnohdy dosahovali i lidské velikosti a váhy. Někteří tučňáci uměli možná dokonce i létat. V dnešní době se nalézají nové důkazy a fakta o vývoji a vymřelých tučňácích. Nelze ještě s úplnou přesností spekulovat, a proto se také někteří odborníci stále neshodují např. o přesném datování vývojového průběhu nebo vymřelých druhů.
Řád tučňáci (Sphenisciformes) obsahuje jedinou čeleď tučňákovití (Spheniscidae). Podle společných znaků (například rohovité destičky na zobáku a supraorbitální žlázy), byly jako nejbližší příbuzní označovány potáplice a buřňáci. Podle studií DNA jsou jako blízce přibuzné označovány ifregatky nebo dokonce čápi. V současné době jsou tučňáci (jako čeleď Spheniscidae) společně s dalšími čeleděmi (např. potáplice, albatrosi) řazeni do nadčeledi buřňáků (Procellarioidea), která je součástí rozšířeného řádu brodivých.
První tučňáci se objevili zhruba před 70 milióny let na kontinentu Gondwana, který v té době ležel více na jihu v chladnějších zeměpisných šířkách. Postupně se rozšířili po celé jižní polokouli až do oblasti teplých vod u rovníku. V době globálního ochlazování (v eocénu) tyto často gigantické druhy tučňáků (Icadyptes salasi, Perudyptes devriesi) vyhynuly; jednou z možných příčin je vznik a rozvoj rybožravých kytovců, kteří se stali jejich úspěšnějšími konkurenty. Mezitím se z postupně ledem zakrývané Antarktidy za pomocí cirkumpolárních oceánských proudů šířili předci dnešních druhů tučňáků. Nejprve osídlili ostrovy v jejím okolí, později se rozšířili dále na jižní pobřeží přilehlých světadílů. Nejdále na sever se moderní tučňáci dostali do chladných tropických vod Galapág, kde se objevili teprve před 4 milióny let. Rovníkovou termální bariéru zřejmě kvůli adaptaci na život v chladných vodách nikdy nepřekročili.
Nejstarší fosilní nálezy pocházejí z paleocénu Nového Zélandu (dva druhy rodu Waimanu). Tito tučňáci byli velcí (80-100 cm), s dlouhým štíhlým zobákem, dlouhými křídly a dlouhými běháky; celkově poněkud připomínali potáplice. Třetím nejstarším druhem je Crossvallia unienwillia z paleocénu Antarktického poloostrova, jehož klima bylo v té době mnohem teplejší a vlhčí. Velikost tohoto druhu je odhadována na 130-140 cm.
Mnohem více druhů tučňáků je známo z eocénu, v současné době bylo popsáno nejméně 14 druhů patřících do sedmi rodů (Anthropornis, Archaeospheniscus, Delphinornis, Ichthyopteryx, Marambiornis, Mesetaornis, Palaeeudyptes). Tito tučňáci tvořili dvě skupiny – menší druhy, velikostí odpovídající dnešním a obří druhy, dosahující velikosti výrazně přes 165 cm a hmotnosti 80 kg (Anthropornis nordenskjoeldi). Z eocénu jsou také známy první nálezy mimo Antarktidu (Argentina, Peru, Austrálie, Nový Zéland).
Rovněž z oligocénu je známa řada druhů, včetně modernějších forem s pokročilejší adaptací křídel (Platydyptes z Nového Zélandu). Z miocénu pochází početné nálezy tučňáků z Jižní Ameriky, především se pak objevují první nálezy zástupců moderních rodů (Spheniscus v Peru, Pygoscelis v Chile). První nálezy jihoafrických tučňáků pocházejí z pliocénu (rod Spheniscus).
Minimálně tři druhy tučňáků vymřely v historické době – ze 13. století je uváděn druh Tasidyptes hunteri z ostrova Hunter u Tasmánie, asi před 500 lety vyhynul na Novém Zélandu tučňák Megadyptes waitaha a teprve koncem 19. století blíže nezařazený tučňák z rodu Eudyptes na ostrově Chatham.
Zdroj: http://www.penguinsworld.cz/