Žijeme v Praze, neustále v pohybu. Nedávno jsem se na chvíli zastavila, potřebovala jsem se nadechnout, a jak se tak rozdejchávám, rozhlídnu se kolem sebe a zjistila jsem, že na našem sídlišti vůbec nejsou děti. Jsou tam malé děti s maminkami a pak partičky obtloustlých puberťáků s cigárem. Děti věkově mezi, které by měli po sídlišti pobíhat, honit se ve výtahu a okupovat hřiště – nikde. Všechny seděly na kroužku nebo u počítače.
Začala jsem tento jev pozorovat, neb mám sama děti, kterým v té době bylo 8 a 6 let. A v momentě, kdy jsme byli na chalupě, kde mohou běhat široko daleko aniž by se jim něco stalo a klidně si jezdit na kole po návsi, kde jim nic nehrozí, oni se sháněli po telefonu a neustále se mi popelili za zadkem. V ten moment jsem si řekla, že je třeba je zocelit.
Opolstrovala jsem je všemi těmi chrániči a helmami, vzala kola, mapu a vyrazili jsme po žluté. Chvíli jsme si krásně jeli poli a lesy po žluté značce, leč ouha, na křižovatce značka zmizela. Rozhodla jsem se, že kluci potřebují dobrodružství a vybrala jednu ze dvou neoznačených cest, které tam vedli. Jaké bylo mé překvapení, když i tato cesta po chvíli zmizela. Jeli jsme na kolech lesem a brodili potoky. Mě osobně se to líbilo a asi ani můj starší syn nebyl proti. Žalostný pohled byl na mladšího.
Po nějaké době jsme dojeli k malé vesničce, kde byl starý mlýn, Mlýn někdy funguje i jako turistická občerstvovna, když tam zrovna pán je a má náladu. Pán zrovna přijel, tak nám nalil limonádu, chvilku jsme poseděli, ukázal nám mlýnské kolo, i oči mého malého mazánka se rozzářili. To ještě netušil, jaké ho čeká finále. Od mlýna se táhl dlouhatánský klikatý kopec, který jsme museli vyjet.
Občerstveni jsme sedli na kola a začali šlapat. První samozřejmě odpadl nejmladší. My na něj místy čekali. Po nějaké době už ho bylo líto i jinak jeho velkému rivalovi – staršímu bratru. Neustále se za ním vracel a nabízel mu pomoc. Malý bojoval statečně. Já čekala na hoře a když se objevil za zatáčkou, byl rudý vzteky a po tvářích se mu kutálely obrovské slzy. Vypadalo to, že cestu vzdá a budeme muset zůstat. Chvíli jsme se handrkovali, ale pak mne napadla spásná myšlenka. Slíbila jsem, že doma udělám babičiny lívance a bude jich moct sníst celou mísu.
Poslední část cesty už byla jen o těšení se na lívance. Domu jsme dojeli v plném počtu a já ze zbytku sil usmažila lívance. Nicméně synové se hned začali shánět po mobilu, jedna cesta asi změnu nepřinese, ale vzpomínáme na ni teď už rádi.