O několik týdnů později jsme opětovně zavítali do nádherné kokořínské krajiny. Nejprve mineme vtipnou BOTAnickou zahradu, kterou jsme obdivovali již při minulém výletu a dojíždíme autem až na parkoviště, které je umístěno asi půl kilometru pod hradem.
Rozhlížíme se po nádherné krajině a za příjemné jarní vůně pozorujeme budící se jaro, posloucháme šumění větru i krásné prozpěvování ptáčků, kteří si nejen prozpěvují, ale i si takto libozvučně povídají mezi sebou. Příjemně naladěni pomalu stoupáme k hradu. Od parkoviště vedou cesty dvě, pohodlná, ale delší po silnici či kratší a strmější. Volíme druhou možnost a cestou si povídáme o tom, proč se hrady stavěly na kopcích, eventuálně na jiných nedobytných místech.
Hrad Kokořín je romanticky krásná, gotická stavba z první poloviny čtrnáctého století, jenž svému romantickému vzhledu vděčí rekonstrukci, která proběhla na počátku dvacátého století a byla v duchu pozdního romantizmu. Sluníčko svítí, příroda pomalu procitá ze zimního spánku a my jsme spokojeni. Okukujeme hrad, i poněkud malé nádvoří, které opticky zmenšují složené pracovní nástroje i materiál, který je zde těsně před sezonou, snad jen provizorně uskladněn. Obcházíme úzkou pěšinou nevelkou středověkou stavbu, pročítáme pár poučných cedulek a neodoláme lavičkám, které nám posloužily nejen k odpočinku, ale i ke zdlábnutí části svačiny.
Vydáváme se na vyhlídku. Tato je věnována Karlu Hynkovi Máchovi, kterému se coby cestovateli zalíbil kokořínský kraj a údajně jej tento kraj inspiroval k napsání Máje a románu Cikáni. Po rozhlédnutí po překrásném kraji se zde neodláme věnovat literárnímu romantismu, ale volíme jiný literární směr – pověsti. Ta dnešní je o nádherné dcerce mlynářově – Lidušce.
V kraji údajně řádila loupeživá, zlá, ale i ješitná loupežnická banda. Jednou se vydali na loupeživou výpravu s tím, že se chystali přepadnout zdejší mlýn. Se zlou se však potázali, protože se mlynář se svými věrnými pomocníky ubránili. Hlavní loupežník Petrovský proto vymyslel strašnou lest. Přestrojen vylákal krásnou Lidušku a zavřel ji na kokořínském hradě. Leč staré loupežnické hospodyni se krásné dívky zželelo a tajně ji pustila na svobodu a na cestu ji věnovala ještě hrách. Liduška hrách na zpáteční cestě domů trousila a tak vesničané našli tajné přístupy do hradu a s loupežníky to zle dopadlo. Jednou prý našli vesničané okolo hradu několik vysypaných penízů. A poté opět. Pátrali tak po jejich původu, až našli kožený váček zavěšený na stromě, ve kterém byly mince. Zanechali je tam loupežníci?
I když je vše jen lidská fantazie (nebo není?), děti nepátrají, zda jsou pověsti pravdivé či nikoli, a místo nádherného rozhledu je zajímají koruny stromů. Do korun listnáčů je na těsném začátku jara, tedy v době, kdy jsme zde pobyli, nádherně vidět a děti nevynechají snad žádný. Tu dcerka vykřikne: „tady je kožený váček“, všichni se honem přesunou k ní a ona s klidem odvětí: „teď jsem ho ztratila, ale určitě tu byl“. Nevím, zda podlehla optickému klamu, či si ze zbytku dětí chtěla trochu vystřelit, jisté je jen to, že se celé hledání ještě zesílilo a pomalu se přesunulo i na zem. Co kdyby nějaký zlaťák zde našel útočiště? Já lituji, že jsem, že jsem si pověst nepřečetla již doma a nejsem vybavena čokoládovými penízky. Končím hledání a každé s dětí dostává malou mlsku, a po pokladu loupeživé bandy či koho vlastně byl, ani nevzdechnou.
Tak končí naše další putování tímto krásným krajem. Protože je tady spousta možností k výletům, doufám, že se sem ještě podíváme.
Zdroj pověstí: www.kokorin-kokorinsko.cz
Úvodní foto: http://www.kokorinsko.net/