Rarita mezi mými králíky

„Už to bude rok…“ to se zpívá v jedné známé písni. Ale já budu pokračovat jinak….co jsem zachránila před jistým pekáčem jednoho krásného králíčka.

Seběhlo se to takto. Před rokem, krátce před Vánocemi, jsme byli pozvaní, já a manžel, našimi bývalými spolupracovníky na společné setkání. Vlastně to byl takový vánoční večírek. To nebylo nic neobvyklého, protože nás zvou každoročně, a my vždy rádi pozvání přijmeme. Je to od nich moc milé, že nezapomínají pozvat nejen nás dva, ale i ostatní bývalé kolegy, kteří už odešli do důchodu nebo do jiného zaměstnání. My se pokaždé těšíme, že se po roce všichni potkáme a povykládáme si. Samozřejmě je tam něco dobrého k zakousnutí i k vypití. A protože se blíží Vánoce, tak si zazpíváme i koledy.

Za ty společně strávené roky se všichni docela dobře známe a tak si navzájem sdělujeme, co je u koho nového. A právě jeden náš dlouholetý spolupracovník, který už je v důchodu delší dobu, a o kterém je známo, že léta chová králíky, nám sdělil, že skončí s chovem. Už se prý tak rozhodl, změnil své priority, a že budou s manželkou užívat důchodu v klidu. Přece jen je to práce a starost něco chovat. Jenže měl nedávno narozeniny a dcera mu chtěla udělat radost, tak pro něj sehnala živý dárek. Krásného, čistokrevného králíka. No jo, a co teď s ním? Ty ostatní obyčejné chová na maso, a až je dochová, přece nebude chovat jednoho králíka? Původní plán měl, že ho lupne jako posledního. Z toho ale jeho dcera mít radost nebude.

Tak mě samozřejmě nejdřív zajímalo, co to je za králíka, jak vypadá. Prý bílý s rezavýma a černýma tečkama, jak dalmatin. Tak ten musí být fakt krásný, takového králíka jsem ještě neviděla. Vlastně ani nevím, že takový existuje.

I já mám pár králíků, a to doslova jeden pár. Samice černá, samec rezavý, možná je to rasa burgundský. Jejich mladé, které vždy mají barvu, jak zajíc, máme taky na maso, ale přes zimu chovám jen dva. Tak jestli krmím dva nebo tři, to už je jedno.

Tak jsem mu nabídla, jestli by mi ho neprodal? Prý mi ho rád dá, hlavně že bude žít dál, a bude se mít dobře. Hned v lednu, když u nás byla dcera, tak jsme pro něj zajeli autem. Pán bydlí ve vedlejší vesnici. Dovezla jsem aspoň nějaké sladkosti ke kávě, když peníze za něj nechtěl. Králíček má krátkou srst jak samet, a vypadá přesně, jak říkali. Hledala jsem na internetu, copak je to za druh. Tak jsem zjistila, že rasa dalmatin rex.

Rok se s rokem sešel a my jsme se opět potkali na vánočním večírku. Řeč přišla i na králíka, jestli ho ještě máme a jak se mu daří. Tak jsem řekla, že se má dobře, a slíbila jsem, že ho vyfotím, a fotky mu pošlu. Je to samička a jmenuje se Leonka. Usmál se, myslím, že ho to potěšilo. Její původní majitel je totiž Leońhard. Nejdřív jsem ji chtěla na mazlíka, s tím, že ji nebudu množit. Pak jsem přece jen zkoušela sehnat pro ni ženicha stejné rasy. No, po pravdě, moc jich není, a všichni zdaleka. Tak třeba letos budu mít větší štěstí.