Láska bolí, zraňuje nás. A proto tolik milujeme …
Náš syn začal chodit do školky. Ještě před dvěma měsíci by tato věta zněla jako úryvek ze sci-fi povídky. Teď je to skutečnost. Poslední rok na „dovolené“ jsem se na tento okamžik těšila. Hlavně během opakovaných služebních cest mého muže, kdy jsem byla ponechána sama sobě. Jaká byla realita?
Školku jsme začali hledat koncem minulého roku. Tušili jsme, že Amirek nedostane místo v té naší „vysněné“ brněnské školce. Počty dětí jsou letos opravdu velké. Sem a tam jsem sondovala v některé ze soukromých školek, zašla na ukázkovou hodinu. Nakonec jsme se rozhodli pro jednu, kterou nám doporučili známí.
Během „výběru“ jsem procházela stavy od euforie po sklíčenost. Chtěla jsem vybrat školku, která bude v přiměřené vzdálenosti, kde se domluvíme anglicky, kde se náš „difoký“ synek zařadí do kolektivu stejně starých dětí, které mu chybí. Kvůli častému cestování, jsou naši kamarádi vzdálení.
Všechno mi začalo splývat, když jsme se vydali na obhlídku „té naší“ školky. U dveří si ho hned přebírá učitelka a šup, už je mezi dětmi. Během jednání s ředitelkou školky, neustále odbíhám, sleduji pohledem lačného supa ten mumraj okolo. Tak a je to ujednáno, příští týden začne. Je to sice jen pár hodin týdně, ale i tak to je vlasně pokrok. Cítím se jako Mel Gibson ve Statečném srdci. Svobodaaaaa.
Pak mi padá brada. Jak to zvládnu? Jak ho já, matka kvočna, vytáhnu zpod křídla? První den jsem ve školce s ním. Sleduji různé bitvy, strkanice a taky řev. Moje dítě vybíhá pryč z třídy. Nesnese ten řev. Nechávám to na učitelkách a tvářím se jako součást barevné tapety. Je zvláštní, jak Amirek neřeší cizí jazyk. Strká dětem auto a už je přivádí ke koberci s autodráhou. Po dvou týdnech jim už nenabízí auta, ale arabalar. Hezké. Musím s novým jazykem taky „pohnout“ nebo za okamžik budu zaostávat za svým školkáčkem.
Školka přišla v pravý čas, chvilku předtím, než bych si šla s čajem a kostkovaným pyžamkem sednout na chodbu a kývat se ze strany na stranu. Zase se začínám zavírat na záchodě, protože nemusím pozorovat, jestli zrovna někdo vedle v pokoji nevisí z lustru. Přestávám říkat manželovi, jestli se nechce napapat a hačnout si k televizi. Přestávám pít relaxační čajové směsi a jíst čokoládu. Nemusím běhat s mopem a lékárničkou od pračky ke sporáku a ještě u toho vyhánět kočku pokreslenou fixami z obýváku. Už nekolíbám vozíky v nákupních střediscích. Přestávám chodit jako šakal na lovu.
Odloučení mne bolí. Strach ale nevede nikam, uzavírá cestu k vývoji. Musím tedy projet na bedýnce, jménem odvaha, přes průrvu v horách a nevypadnout, ani nebrzdit. Abych přežila, musím jen hledět dopředu a rozvážně se přitahovat. Možná mne občas zpomalí nějaká ta tříska a zapraskání, ale nakonec do cíle doputuji. Musím. Nemám ráda kostkovaná pyžama.