Nebyla jsem nikdy sportovní nadšenec. Než jít běhat za mičudou, raději jsem stála v brance. Než hrát vybíjenou, raději jsem se nechala vybít jako první, abych si mohla jít sednout na lavičku. Naštvaně jsem se vracela do hry, to když spolužačka/spolužák ránu míčem vychytal a já (podle pravidel) se musela vrátit zpět. Trest pro mne byl tělák, mimo vytrvalostní běh. Raději než cosi, co smrdělo sportem, sáhla jsem po knize a četla a četla a četla. Ostatně čtu pořád ráda.
Před pár lety jsem vyzkoušela in-line brusle a bavilo mne to. Byla jsem víc nadšenkyní, než perfektní jezdkyní a našla jsem si kamaráda, co byl nadšenec a měl snahu mne pár triků naučit. Trik číslo jedna byl udržení rovnováhy, dva zase přenos váhy a tři hlavně dobrždění. In-line už nemám. Co synovi porostla noha, a z jeho bruslí vyrostl do mých, byla jsem odsunuta na neinlinačku.
Zima je za dveřmi, podzim už ukazuje svou tvář a já mám choutky. Na co?? Na sport. Na bílý zimní sport. Lyže jsem viděla párkrát ve svém životě. Jako malá holka mi maminka (tedy Ježíšek) koupila takové ty modré. Buď na nich byla hvězdička, nebo sněhulák. To už si nepamatuji. Ale protože jsme bydleli na jihu Moravěnky, tak u nás na pořádný kopec bylo daleko a z Pálavy se opravdu nedá jezdit na lyžích. Věřte mi.
Na základce lyžák šel mimo mne, ale na učňáku mne to neminulo. Zapůjčila jsem si lyže, tyče, od tety vyfasovala kabelu s nápisem „S Čedokem do světa“, od Ježíška jsem dostala oteplovačky, sněhule, upletený svetr i šál a jelo se. Hned první den lyžovačky jsem zlomila vázání, a tak jsem pod kopcem dělala držák bund apod. Pak jsem před 8 lety poznala jednoho človíčka a on mne jednou vytáhl na lyže a kopec (pořád jsem odmítala a nechtěla a nechtěla). Vzal mne jednou. Zprvu jsem jezdila na dětském šlepru, modlila jsem se celou jízdu, ať z toho nevypadnu a nahoře ladně seskočím. A výsledek? Nahoře jak pytel brambor, pěkně jsem vypadla ze šlepru a vyválela se ve sněhu. Ale byla psina, skvělé. Pobavila jsem celé širé okolí. Děti, co plakaly, že pořád padají, se začly smát a já s nimi. A i když jsem kamaráda odháněla, že já sama, sama jezdit na dětském šlepru, sama se šinout dolů, ke konci dne jsem jezdila s ním na klasickém šlepru a „dospěláckém“ kopci a celkem mi bylo jedno, že tam už je ledovka, že se mi lyže rozjíždějí, že tyčemi mávám, jak kdybych měla napichovátko a kroužila nad mísou plnou delikates. „Pluh“ je můj styl a obloučky dělám jen s vypětím sil. Ale pár ladných pohybů jsem vyloudila. Prý nejsem až takové dřevo a kdybych se nebránila a nechala, aby mi poradil, jezdila bych jako ďas. No tehdy jsem si poradit nenechala. Myslím, že jako „rolba“ bych si i vydělala. Škoda, že mne to tenkrát nedocvaklo, mohla jsem být v balíku.
Tož tak je to se mnou. Je tomu už pár let, ale drží mne to a ráda bych se lyžování doučila. Budu hodná, nechám si to vysvětlit a třeba ze mne něco bude. Minimálně dobrá rolba 😉 Jen najít někoho, kdo má odvahu to se mnou zkusit. Musím ještě napsat, že Vítek mne strčí do kapsy. Na lyžích už stál a na pořádném kopci také. Dokonce i bruslit na inlinech umí a na ledních už také stál.
Vím že ve sklepě máme poklady. A ANO! i lyže!!! Schválně jsem napsala pár známým jestli nemají chuť mne učit tomuto sportu a poslala jim i fotografii lyží. Prý takový poklad mám opravdu opět zakopat, za chvíli prý budou mít historickou cenu!! Sprosťáci. Fotografie přikládám, posuďte sami.
Úvodní foto: pixabay.com