Kdysi dávno se z obrovské černé tmy začalo ozývat slabé, podivné ťukání. Nejprve nesmělé, jako by ten, kdo ho vydával, stále nevěděl, zda opravdu může vstoupit. Chviličku trvalo, než se ťukání stalo zřetelnějším a jasnějším a najednou tu bylo v celé své síle, kterou bylo schopné ono „něco“ vynaložit. Ťukťukťuk. Museli jste opravdu zatajit dech a pozorně naslouchat, ale už se nedalo popřít. Ten rychlý tichý tlukot patřil jednomu malému Srdci.
Jak Srdce nabývalo na síle, najednou do něj někdo vstoupil. Byl to jen hlas, ale Srdce si poskočilo radostí, „Už tu nejsem samo!“, říkalo si šťastně a hlas k němu každý den promlouval. Říkal mu spoustu milých a hřejivých slov. Vyprávěl mu o věcech, které Srdce nikdy nevidělo – o řece a o květinách a o slunci. Vyprávěl mu spoustu zajímavých příběhů, někdy napínavých a jindy šťastných. Srdce moc rádo poslouchalo ten hlas, ale úplně nejraději bylo, když mluvil jen a jen k němu, když říkal, jak ho má rád a jak je rád, že tu Srdce je.
Tak čas plynul a najednou bylo Srdci moc líto, že nemůže vidět všechno to, o čem mu hlas vyprávěl. Chtělo taky spatřit všechny ty úžasné věci, o kterých hlas mluvil a tak se ze všech sil snažilo dostat se ven z té klidné tmy. A opravdu, jeho snaha a vypětí se vyplatilo, najednou bylo Srdce na světě. Bylo tu na něj najednou tolik světla, že muselo přivírat oči, ale bylo šťastné.
Vtom se k hlasu připojila také tvář, zničehonic byla uvnitř něho. Srdce se trochu polekalo, nečekalo, že tak brzy se k němu někdo připojí. „Kdopak jsi?“, zeptalo se trochu nesměle Srdce a tvář k němu promluvila hlasem, který tak důvěrně znalo: „Jsem tvoje maminka a vždy tu budu s tebou. Nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil a vždy ti budu nablízku, Srdce moje.“ Srdce sice nechápalo, proč by mu někdo mohl chtít ublížit, ale bylo šťastné, že není samo a cítilo se bezpečně. Zanedlouho do Srdce vstoupila další tvář i s hlasem, který si pamatovalo, že kdysi v temnotě zdálky slýchávalo. Tvář se představila jako tatínek a i on slíbil ochranu a bezpečí. A tak už byli tři a Srdci bylo moc dobře a vesele si poskakovalo. Ťukťukťuk.
Jak šel čas přicházely do Srdce další tváře a hlasy a pokaždé, když už si myslelo, že u něj nemůže být tolik místa, přišel někdo, kdo mu ukázal, že tomu tak není. Někdy se zdálo, že se některá tvář ztratila, ale pak přišel nějaký zvuk či vůně a se vzpomínkou, kterou tyto zdánlivé maličkosti vyvolaly se vynořila i tvář, která byla někde v koutě Srdce, ale nezmizela docela. Někdy byly vzpomínky veselé a jindy bolely jako by Srdce někdo sevřel v pěsti. Tak bolely záblesky tváří, které už zmizely ze světa a jediné místo, kde ještě zůstávaly, byly v Srdci. A čím bylo Srdce starší, tím víc mělo bolestných vzpomínek.
Nejen tyhle vzpomínky, ale i spousta bojů, kterými muselo projít za dlouhou dobu, co bylo Srdce na světě, způsobovalo, že bylo čím dál unavenější. Mělo spoustu šrámů a bylo pro něj čím dál těžší, vydávat veselý tlukot. A tak jednou Srdce poznalo, že přišel čas zaťukat naposledy. Naposledy si zavolalo všechny tváře a hlasy, které u něj byly a potichu s nimi rozmlouvalo. S některými se loučilo a k jiným se těšilo. Všem poděkovalo, že mu ukázaly spoustu krásných věcí a také za to, že ho nenechaly samotné a byly vždy s ním. Naposledy se nadechlo a doufalo, že se i ono dostalo do dalších Srdcí. A pak udělalo to, co Srdce naposledy dělávají….ťuk ťuk.
Foto: pixabay.com