Taky máte někdy den Blbec? Budík jako napotvoru nezazvoní zrovna v den, kdy máte před sebou důležitou schůzku. S vynaložením veškerých donucovacích prostředků se vám povede vyhnat děti z postele, které zrovna dnes stávkují a vstát se jim nechce, jakoby cítily, že svým vzdorem vás rozpálí doběla a uvidí tak nějaký zajímavý přírodní úkaz, třeba že na místě vzplanete.
Punčochy, které na sebe natáhnete mají oko, za které by se nemusel stydět ani Kyklop, takže musíte ztrácet drahocenné vteřiny opětovným hledáním a oblékáním nových. Když už se vám povede odít se, abyste vypadala alespoň trochu důstojně, polijete se kávou nebo vás dítko orazítkuje rohlíkem s marmeládou. A ta pitomá řasenka má tendence vás zdobit na všech místech vašeho obličeje, jen řasám se tvrdošíjně vyhýbá… Každý snad už tyhle dny zažil. Co ale když máte tyhle smolné chvilky pořád?
Miluji film Kopyto s Pierrem Richardem, který mi tak nápadně připomíná můj život. I já bych jistě dokázala vypátrat průmyslníkovu dceru, neboť mám stejné vlohy přitahovat průšvihy. Když půjdu nakupovat, můžu dát ruku do ohně za to, že kasa, ke které jsem přistoupila, se pokazí, popřípadě dojde ke komplikacím s kreditkou, ačkoliv doteď šlo vše jako po drátkách. Balík vody, který jsem zakoupila, bude tím, kterému se utrhne ucho jako jedinému z celé várky a to navíc přesně v okamžiku, kdy se ho snažím uložit do kufru auta, kam jsem již předtím uložila plato vajec a vyrobím si tak slušný základ na omeletu.
Když jdu na prázdnou poštu poslat jeden dopis, než vypíšu adresu na obálku, přijde si vybrat důchod nejpopletenější paní na světě, díky které se poslání dopisu protáhne na slušnou půlhodinu. Pokud vyberu restauraci, kde si hodlám dát oběd, stoprocentně tam bude zkažené pivo, kuchař – začátečník, který připálí i čaj, popřípadě dostanu zkyslou smetanu do kávy. Pokud se rozhodnu, že si v lese chvíli odpočinu a sednu si, je stoprocentní jistota, že zrovna v tom místě bude mraveniště a já tak budu nucena vyklepávat tato malá stvoření ze všech kusů svého oblečení v rytmu ne nepodobném domorodým tancům vyvolávačů deště.
Poslední příhodu mám z této soboty, kdy jsem navštívila pardubický zámek a obdivovala zde místní mírumilovné pávy, kteří jsou přece tak krotcí a nepředstavují žádné riziko. Ano, ovšem až do chvíle, kdy se rozhodnu, že půjdu okolo stromu, na kterém jeden z nich seděl. No jasně, začal se snášet právě ve chvíli, kdy jsem byla pod ním a mířil přímo na mě. Neumíte si představit ten rachot, když se na vás řítí něco tak objemného.
Takových příhod mám stovky a myslím, že bych z nich dokázala sestavit vcelku obsáhlou knihu. Kdysi jsem se vztekala a hroutila, než jsem se nechala inspirovat hrdinou již zmiňovaného filmu Kopyto. Prostě se smířit, přijmout tyto anomálie jako součást svého života. V okamžiku, kdy jsem tento postoj zaujala, jsem objevila jejich kouzlo. Už mě tyhle smolné okamžiky neštvou, ale baví a vlastně se těším na to, co mě zase potká. Život je vlastně fajn, i když se smůla lepí na paty.
Foto: pixabay.com