Autodráha

Autor

Autodráha. Asi ji znáte všichni. Vymyslet a připravit trasu, posadit autíčka na start a už se jezdí. Přidávat plyn, když to jde, na správných místech přibrzdit. Jinak jste z kola venku. A ve dvou je to ještě větší jízda, to se dá i závodit. A ukáže se, kdo je jaký jezdec a (spolu)hráč. Takže: připravit, pozor, start!

Jako malí nevíme, jak autodráhu sestavit. Od toho máme rodiče, prarodiče, starší sourozence a kamarády aby nám ukázali, jak na to. Dávají nám rady, předávají svoje zkušenosti, ukazují, jak to umí oni. A my pozorujeme, zkoušíme to, napodobujeme. Časem a věkem se nám může přestat líbit, jak s autodráhou nakládají naši blízcí. Chceme ji stavět jinak, po svém. Sice nám říkají, že takhle to nebude fungovat (nebo alespoň ne tak dobře), ale my to chceme vyzkoušet. Někdy se to nepovede, ale časem si vypracujeme svůj styl a v tom si jezdíme nastejno klidně i dlouhá léta.

Ne vždycky se však v provozu daří, je celkem přirozené, že se někdy naskytne problém. Třeba v ovladačích dojdou baterky. Je dobré mít nějakou zálohu, náhradní zdroj, který to po menší obnově zase všechno rozhýbe. Silnice může prasknout, rozletí se spoje, něco se sekne. Běžné provozní technické záležitosti, které je potřeba pravidelnými kontrolami ohlídat. Nemusí se však dít jen přirozené okolnosti, které zabrání v jízdě.

Občas se stane, že někdo shůry nám o autodráhu zakopne nebo ji třeba schválně nakopne, prošlápne, rozbije… Jako byste to neznali. Ale! I když je to k breku (a slzám se občas netřeba bránit), chce to posbírat síly a začít znova. A když se najde někdo, kdo nám pomůže, taky dobře. Jen je potřeba se předem dobře domluvit, zkoordinovat postup a probrat plány. Někdo si totiž sestaví klidnou trasu s rovinkami a opatrnými zatáčkami s minimálním množstvím nebezpečí a někdo si připraví akrobatickou dráhu hodnou kaskadéra. A i to se může časem měnit. Někoho přestane bavit pomalé ježdění, někdo začne mít strach z přemetů.

Vyrazila jsem se synkem a synovcem na akci Sraz milovníků autodráh. Vzala jsem si s sebou časopis, že si tu hodinku udělám po svém a počtu si. Rozhodně jsem neměla v plánu se zapojit. Jakkoliv jsem si jako malá s autíčky hrála, teď jsem měla v plánu fungovat pouze jako řidič a doprovod. Nicméně bylo mi (mile, ale jasně) řečeno, že soutěží všichni, včetně dospělých. A byla jsem zařazena do kategorie Veteránů.

Tak jsem byla poprvé v životě veteránem, ale neurazilo mě to. Alespoň jsem se na chvíli vrátila do svého vlastního dětství (naše děti doma autodráhu nemají) – autodráhy jsou stále stejné jako před dvaceti lety. Vylítla jsem ze své dráhy jen párkrát, kupodivu vždycky na stejném místě. Ale když už jsem se do toho dala a ozkoušela to, tak jsem se nebála do toho občas trochu šlápnout.

Navíc jsem coby pátá ze třinácti seniorů neskončila nejhůře a dostala i sladkou odměnu. A tím nemyslím ani tak bonbónky, jako synův pochvalný pohled. Mamka to docela umí rozjet. Ještě? Nebo Už?

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na