Bez rozmyslu

Autor

K prázdninám a létu patří zážitky. Nemusíte odletět do teplých krajin, není potřeba vyšplhat na nejvyšší pahorek v okolí, dokonce vás nebudu přemlouvat ani k zašívání proděravělého, léty nepoužívaného, stanu. Zážitek si vás často dovede sám najít.

Můžete být v šoku. Třeba se natolik vylekáte, že od sebe zážitek odeženete. Mám v živé paměti ten naléhavý telefon své známé (od telefonování uplynul teprve týden)… V náporu povinností, důležitých schůzek a neodkladných (ač stereotypních) úkolů jsem od sebe veliký zážitek také málem nevědomky odehnala. Známá se chystala na dovolenou a den před odjezdem jí vypadlo hlídání roztomilých psích rošťáků.

Měli byste vidět tu rychlost. Vím, že bývám občas zbrklá. Ano, to jsem celá já. Zároveň se přiznávám, že mě okamžiky narvané napětím a nejistotou strašně baví. Nepostrádají tolik potřebný adrenalin. Kluci na mě hleděli s údivem. Synové mi s úsměvem přitakali. Manžel s vážnou tváří také přikývl. Během deseti minut se nám načrtl program na týden dopředu. Budeme hlídat dva pejsky!

V práci jsem se samozřejmě nesoustředila vůbec na nic. Trochu přihlouple jsem se celé odpoledne usmívala a pokoušela jsem si představit to vzrůšo, co druhý den nastane. Před spaním se dostavily pochybnosti a obavy. Co když se u nás nebude pejskům líbit? Co když pokoušou našeho kocourka Snížka? Co když na ně bude naše psí babička, kokršpanělka Terinka, žárlit? Když u nás ti pejskové onemocní? Co si počneme? Slib už nešlo vzít zpátky. Proto jsem si před spaním mumlala už jen uklidňující „ … dobře děláš, kam jinam by šli, je to taková malá charita…. Pomůžeš potřebným.“ A v takovém rozpoložení jsem usnula.

Než jsme se rozkoukali v novém dni, ještě před ranní kávou a před snídaní, prostě u nás rázem byli. Ve spěchu jsem zjistila jména – větší je Ferda, menší Lojzík (ani nevím, jestli jsou bráchové nebo jenom kamarádi), živí se granulemi, občas rádi smlsnou tvrdý sýr. Zapomněla jsem, kterému pejskovi patří jaký oboječek. Před vchodovými dveřmi zvedl titěrný Lojzík nožku a náhodou se trefil počůrat Ferdovi hřbet. Neuplynula ani minuta a strakatý Ferdík vyrovnal skóre. Zhluboka jsem se nadechla a odhodlaně sebrala čivavky ze země. „A jde se do vany, pánové!“

Když jsem ty pidibytosti drhla psím šampónem, napadalo mě, že můj uvítací manévr vůči pejskům je docela drsnota. To už jsem se nahlas smála. „Však si začali, lumpové!“ Mokří návštěvníci na mě upírali smutné psí oči, ale zuby necenili, odevzdaně se nechali vzápětí i vyfénovat a rozčesat. To už se přiřítili moji kluci. Začali pejsky hlasitě vítat. Ferda si okamžitě lehl na záda a nastavil k šimrání své, malinko vypasené, bříško. Lojzík šplhal po nohách, natahoval trup, aby byl ještě o kousíček výš, vesele vrtěl ocáskem.

Jsou jako miminka. Najednou máte plný dům. Občas ňafnou tenkým hláskem malých pejsků. Hašteří se, okusují. I když jsou jen v malé nepoužívané kuchyňce, vnímáte je všude. Obývákový kocourek Snížek si na první dva dny rozpačitě a s obavou zalezl za skříň. Psí seniorka Terinka je neřeší. Snad proto Ferdu a Lojzíka tak prudí. Jakmile ji zahlédnou, dvojhlasně štěkají, provokatéři. Naši synové se zdržují mnohem víc doma, a i když mi posledních pár let přesvědčivě dokazovali, že už si nehrají, najednou si hrát začali. Chodbou letí hopík a za ním se ženou čtyři páry energických tlapiček. Obydlím se rozléhá zvonivý, bezprostřední smích.

Roztál i jinak vážný manžel. Cestou k lednici imituje čivaví ňafnutí. Prťaví ďáblíci se okamžitě připojují, řetězovou reakcí na ně navazují i hluboké tóny Terinčina štěkání. Vmžiku štěkají všichni psi ze vsi. Nikdo by mi neuvěřil, jak moc býval tenhle dům klidný. Na venčení pejsků se sestavuje pořadník dětských přátel.

Nejsou tu ještě ani týden, přesto se tolik změnilo. Víc se smějeme a smějí se také lidé kolem nás. Nezvládnete pejsky pozorovat s vážnou tváří, třeba když drobnými krůčky šupajdí krajem silnice. Byť máte důvod k mračení jakýkoliv, není vám nic platný, protože jakmile povyplázne unavený Lojzík jazyk (to dělá poměrně často), vyprsknete smíchy. Ráno se pejsci vydrápou mladšímu synkovi do postele a lízají mu nos. Předvádějí se a předhání v tom, který z nich dovede víc zaujmout. Kašpárci!

Většinou máte možnost volby. Buď chytnete příležitost za pačesy a riskujete, že budete litovat, ale nedáte se, proto většinou nelitujete. Druhá varianta je, že začnete přemýšlet a vymyslíte tisíc důvodů, proč do ničeho nejít. Ubíjí vás stereotyp a přestane vás bavit spousta věcí. Nevíte, jestli se máte dobře nebo špatně, ale vaše okolí si všimne, že se přestáváte smát a že s vámi nic není. Je to těžké, přeskočit svůj vlastní stín a posunout si laťku. Proto ze své nejčerstvější zkušenosti radím – zkuste méně přemýšlet a občas poslechnout (mnohdy pošetilý) hlas srdce. Mně se to s pejsky povedlo. Byl nám přidělený nádherný prázdninový zážitek.

P.S. Jen se trošku bojím slziček, až budeme v neděli odpoledne pejsky vracet.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na