Bez rukaviček

Autor

Ne, dnes se nechci vracet napříč časovou osou a v tuto chvíli vás rozhodně nehodlám vtáhnout do středověku. Do období, kdy byly rukavičky nezbytnou součástí tehdejšího ošacení.

I současná moderní doba od nás vyžaduje kapánek citu pro situace, při nichž je vhodné navléknout si na ruce lehké chrániče, abychom někoho neporanili. Mnohdy se dokonce doporučuje v rukavičkách raději nikoho nedotýkat. Také jste si upletli své rukavičky a leží ve vaší vlastní pomyslné domácí skříni? Umíte si je navléci ve chvíli, kdy je to vhodné? Dovedete se nedotýkat?

Chtěla bych se vám přiznat, že neumím nosit rukavičky. A tak se mi stává, že když mi časně ráno na kole mrznou ruce, snažím se přehrnout přes ně alespoň kousek dlouhého rukávu, ale to už bývá většinou pozdě. Zmeškala jsem chvíli, kdy bylo vhodné si rukavičky navléci, a odvetou je mi nepříjemné mrazivo, až to palčivě štípe. Stejně jako před vyjížďkou na kole, nedovedu se ani vnitřně obléci a na některé životní situace se předem připravit.

Možná je to mnou. Asi jsem tak byla vychovaná nebo jsem zdědila to věčné nenošení rukavic po rodičích. Já si na zacházení v rukavičkách nepotrpím. Rukavičky v mé mysli evokují obaly, které zamaskovávají to podstatné a ať rozbaluji, jak rozbaluji, nemohu se dobrat k tomu nejdůležitějšímu a nechápu smysl. Zmateně tápu a hledám. Mnohdy jen jediné SLOVO. A stává se, že ho vůbec nenaleznu. Potom si domýšlím a bývám i směšně paranoidní. Přitom by stačila jednoduchá věc – zrušit obaly, odhodit je. Nerozumím lidem, kteří si berou rukavičky na mě, protože je sama nenosím. Možná trpím určitým druhem natvrdlosti, jelikož často nechápu slovní náznaky, změny tónů řeči, obličejové výrazy a dodnes mi nedochází smysl spousty smajlíků…

Jasný je mi snad jedině úder boxerské rukavice, po něm se mi vždy rozbřeskne. Naštěstí nejsem obklopená lidmi, kteří by si na mě boxerské rukavice navlékali nebo mě zvali do ringu. Tohle zvládá život, takový jaký je, že mě prostě občas, jako každého, srazí. Bolestně srozumitelně. Zajisté kvůli tomu nutnému rozbřesknutí. Za tyhle srážky, přestože bolí, jsem nesmírně ráda.

Ale zpět k rukavičkám. Právě proto, že žádné doma nemám, nezřídka se někoho dotknu. A stává se mi to často. Vypadne ze mě slovo, které se podobně jako šíp z napnuté tětivy luku zapíchne do bolestivého bodu. Víte, mě v práci pacienti upozorňují na svůj bolestivý bod „tady se mě nedotýkejte, tam to bolí nejvíc“. Ale jak mám vědět, kolik nedotknutelných bodů ukrývá každý z mých přátel ve svém srdci? Jak mám poznat místa, kterých se nesmím dotýkat? Podle čeho se orientovat, že by bylo vhodné vzít si rukavičky? A slovy obkroužit oblouk daleko od bodu, který nelze rozmasírovat (nebo aspoň já to neumím…)?

Každý máme uvnitř sebe taková místa. Někdo nesnese dotek, jenž zavadí o konkrétní událost z minulosti. Jako bychom pohřbili bolest. Jenže ona se usadila v nás, a pokud se někdo bez rukaviček o náš příběh otře, vyběhneme podobně jako bychom si sedli do mraveniště. Spousta lidí má nejcitlivější místa ve svých povahových vlastnostech – v nedůslednosti, lenosti, přeceňování vlastních sil, dietáři nesmíte kriticky zhodnotit jeho postavu, a to ani v rukavičkách!

Ale nemyslete si, nejsem z oceli, i já mám v sobě spoustu takových míst. Ukrývám pár kostlivců ve skříni, několik špendlíků vražených ve své pýše a vlastní nedokonalosti. Stále cítím nepřebolené rány z minulosti a špatně nesu, když se někdo hrubě dotkne mé rodiny. Přesto nikoho o rukavičky neprosím. Na dotek svého nejcitlivějšího místa většinou nevybíhám. Za upřímnost jsem pokaždé strašně vděčná. A když mě něčí upřímnost nesnesitelně zabolí, většinou se stahuji do ústraní. Neumím své trápení křičet do světa a neumím se nechávat foukat a konejšit. V rukavičkách.

Protože mám ráda lidi a nejsou mi lhostejné jejich osudy, s dobrým úmyslem své přátele pohladit asi občas místo pohlazení škrábu. Někdo se pak zlobí, protože se dotknu, kde se dotýkat nemám. Mnozí mi odpustí, ale někteří mi nikdy neodpustili. Vím o tom, ale místo, abych se sebrala a zajela si koupit rukavičky a naučila se je nosit, použiji kapsy, v nichž zkrátka a dobře rezignuji. Když o tom tak přemýšlím, nevím, jaký životní postoj je mi sympatičtější, zda ten rukavičkový (kterému pořádně nerozumím a jenž jsem se dosud nenaučila používat) nebo se založenýma rukama v kapsách, kdy čekám, až pachuť z mého stlačení bolestivého bodu odnese čas, protože se obávám, abych se znovu někoho nedotkla a neublížila…

Ideální by bylo, kdyby nám, lidem bez rukavic, naši přátelé dokázali nějaký ten neúmyslný dotek odpustit. Mnohdy je právě v těch škrábancích čistá nezabalená upřímnost a starostlivost a často také láska.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na