Moc ráda si nic neplánuji. Užívám den takový, jaký přijde a miluji období, kdy mám skutečně čas. Dovedu si naplánovat „mít čas“. Zkrátka si ho udělám. V lidském životě existují mezníky, které nabízejí prostor k změně. Je na nás, zda si chceme jako změnu dopřát radost. Nové poznání. Nebo znovuobjevení pocitů, které jsme možná tak trochu zapomněli. Tedy jsem se i já ocitla v období, které jsem chápala jako výzvu ke změnám a zatoužila jsem zmocnit se času sama pro sebe.
Nevím proč jsem začala realizovat všechny změny právě skrz cestu do papírnictví a koupi nových pastelek. Těch největších. Možná jsem skutečně toužila odstartovat od toho prvního začátku, na který si pamatuji. Ta malá bílá židlička je pravděpodobně stále někde uložená, možná ji naši zanesli na půdu. Můj tehdejší dětský stoleček máme v ložnici pod televizí.
Třeba přišlo období, které mi věnuje prostor k nalézání jakéhosi vnitřního klidu. Vždyť tenkrát jsem jako malá holka ten klid a bezstarostnost cítila. Ovšem ne vždy. Nebylo jím protkané celé mé dětství. Naopak, často jsem prožívala strach, úzkost a přihlížela spoustě událostí, které nesly bolest. Byla jsem slabá proti tomu všemu bojovat a možná to tehdy ani nešlo.
Snad proto jsem se stala dívkou s pastelkami. Ve chvílích, kdy jsem popustila uzdu fantazii a vpila se do nereálného světa zvířátek, z nichž jsem si mohla všechny obléct do šatů, jaké mě napadly, vybarvit odstíny, co se mi líbily… v ten moment neexistoval jiný svět. Vše kolem mě bylo nedůležité a ač křičelo sebehlasitěji, já jsem to nemusela poslouchat.
Vzpomínám, že jsem se natolik vžívala do svých obrázků, že jsem ztrácela pojem o čase, místě a hlavně bylo mi neskutečně svobodně. Někdy se mi smáli, že se při kreslení usmívám nebo při soustředění vyplazuji jazyk. Byly mi naprosto lhostejné tyhle komentáře. K papírům a pastelkám mě to táhlo tak často, jak jen byla možnost.
Když byly moje děti malé, také jsem se jim snažila přiblížit barevný svět z říše fantazie. Často jsem jim kreslila a podle obrázků vyprávěla pohádky. Chtěla jsem, aby i moje děti zkusily, jak krásnými pocity nás kreslení obohacuje. Vydržely vždy jen chvíli, několika předem nerozmyšlenými tahy se mi spíše snažily udělat radost. Pak odběhly hrát své oblíbené hry nebo se věnovat jiným činnostem.
A tak jsem pomalu, ale jistě, pověsila malování na hřebík. V náporu povinností, který střídal zlomeček času jen pro sebe (a ten jsem využila pro návštěvu kadeřnice či chvilky s manželem) mi kreslení vlastně vůbec nechybělo. Až do té doby, než se uprostřed mě otevřela ta plocha, do které jsem mohla vložit cokoli. Pole prostoru, jež bylo potřeba zaplnit. Všechno tohle jsou důvody k tomu, že jsem začala hledat vlastní já. Svoji opravdickou tvář. Ne tu usměvavou před lidmi v práci nebo tu dohlížecí, vychovávací, tu, co vaří, pere, uklízí, komunikuje nebo mlčí.
Těžké je vymyslet, jaký obrázek. Přece ten, který se mi líbí. Pohádkové bytosti, zvířátka, domečky. Vzpomínky z dětství. Motivy, jaké jsem kreslila, když jsem byla malou cůpkatou holkou. Tedy jsem si v pohádkových knížkách, časopisech pro malé čtenáře nebo kdekoliv jinde posháněla lákavé kresbičky. Pak už zbývá jen se dobře dívat, vpít se očima do předlohy a propojit oči s rukou.
Někdy se povede tvar, jaký se mi líbí, téměř totožný s originálem. Jindy vznikne docela rozdílný obrázek. Mám svobodu vybarvit obrys stejnými barvami, či tak, jak si sama vyberu. Možná se při své zábavě usmívám. Nebo vyplazuji jazyk. Stejně, jako kdysi, je mi to i dnes lhostejné. Zjišťuji, že ani tolik nekreslím pro ten výsledný efekt, jako pro uvolnění při své výtvarné tvorbě. Jako by ze mě padal určitý balvan. Tím, že trávím převážnou část dne mezi lidmi, konverzuji, přemýšlím, rozhoduji se a činím, jsem v neustálém napětí. Často se těším na večerní chvilku se svými pastelkami.
Nemám ambice své obrázky vytahovat do světa, dokonce ani všem svým kamarádům je neukazuji. Někdo se ptá, proč to dělám, když neplánuji svou tvorbu někdy vystavovat. Dokonce jsem se setkala s reakcí, jak někteří nechápavě vrtěli hlavou. Ptali se mě, proč se zdržuji něčím, co nenese žádný význam. Možná nejsem ani obdařená talentem malovat, třeba nemám správný cit pro barvy nebo vidím špatně prostorově. Pravděpodobně nedokážu ani přesně zachytit detail. Možná se už ve svém kreslení víc nezdokonalím. Sama nechápu, co mi sdělují všechna ta možná, asi a pravděpodobně. Nic o mých pocitech, uvolnění, radosti a dobrodružství, které pro mě kreslení představuje. A proč? Jen tak, pro potěšení.Někdy člověku chybí odvaha pustit se do něčeho, do čeho se pustit chce. Zazpívat si, i když vím, že ostatním můj zpěv drásá uši, tančit, jak to cítím já a ne, jak nás učí v tanečních školách. Odvaha smát se, když potřebuji a plakat tehdy, když se slzy derou z očí. Nacházet motivaci ve vlastním srdci a emocích. Ovšem jakmile v sobě to odhodlání najdete a dáte mu průchod k uskutečňování všech nápadů, slibuji vám ten báječný pocit. Je osvobozující. A třeba vám k němu dopomohou vzpomínky na vlastní dětství. A proč ne právě papír a pastelky…