Panejo, ten čas letí. Tak často si tuhle větu říkám. Stejně jako to říkala moje babička a já krčila rameny jakože o co jde. Nejčastěji si to uvědomím při pohledu na děti. Na RaFany, kteří ještě túhle byli špunti a dneska mladší mi už taktak kouká z očí do očí a starší už na mě hledí s přehledem a svrchu.
Ale dneska mi utíkající čas připomnělo něco jiného. Ne rostoucí děti, ale narozeniny našeho dá se říct třetího dítka – počkat to je dvanáctiletý senior kocour – tak čtvrtého. A to je moje (stále zatím první) knížka fejetonů. Už je to čtyři roky, kdy spatřila světlo světa! Mám ji doma, už jich moc nemám, ale občas se ozve knihkupectví s fakturou, že ji někdo koupil.
A ještě jednu moc hezkou vlastně až narozeninovou, tedy vytištěnovou historku mám čerstvou. V pondělí jsem zaskakovala ve vesnické knihovně a přišla tam věrná paní čtenářka. Když mě uviděla sedět za stolem v knihovně, hned po pozdravu povídá: „A jestlipak už jste napsala další knížku? Já mám doma obě dvě a chci další!“ Nastínila jsem jí své psací plány a ona: „Výborně, to mě bude taky bavit, tak do toho.“ Pak si vyřídila knižní výpůjčku a při odchodu po pozdravu ještě dodala: „A pište, pište, ať mám co číst!“
Musím říct, že to moje psací srdce fakt potěšilo. Taková drobnost, že někoho bavíte a chce víc. A tak si dneska dojatě vezmu fejetony a nahlídnu do nich… A pak vezmu tužku do ruky a budu pokračovat v rozepsaném slibu.
Přeji krásnou neděli a jestli někoho kolem sebe můžete potěšit nebo povzbudit, udělejte to, stačí pár milých slov! A vždycky se najde někdo, kdo to ocení.
TeReZa
Terezko, moc blahopřeju :-).
Gratuluji k vytištěninám 🙂
Je opravdu milé vědět, že to, co člověk dělá, potěší někoho dalšího.