Hledání rozečtených kapitol

Autor

Také vás čas od času osloví pocit, že ne všechny vzpomínky máte dořešené jako přečtené knihy, že jste si v sobě naskládali (nebo naházeli – podle své povahy a skutečnosti, jak jste na tom s přístupem k úklidu) množství rozehraných příběhů, rozečtených kapitol a snad se občas přistihnete, že čekáte na nějaké rozuzlení… a ono se nedostavuje?

Kdybychom skutečně dokázali udělat za každou kapitolou životního příběhu tečku. Bylo by nám líp? Bylo by nám to líto? Prožívali bychom nové věci, poznávali nové lidi a k minulosti by neexistovala cesta.

Nevím, jak to máte vy, ale já si úmyslně nechávám v některých svých nedočtených kapitolách záložky a po čase se k nim vracím. Jak ovšem život uhání, co se mi zdálo jako vzdálená budoucnost, právě teď žiju a během několika mrknutí oka se stane minulostí. Děti vyrůstají a přestávají být dětmi, nová sedací souprava je dnes odřená s nepohodlnými vysezenými dolíky, předloňská tapeta se odlupuje a trhá… Znovu tapetuji, sháním lepší sedací soupravu bez dolíků, čtu knížky pro mámy dospívajících dětí a jak se na mne nové aktuální události valí a jak všechno nestíhám v jednom momentu, vytahuji záložky z nejhlouběji zastrčených knih a vkládám je do těch dnešních, jenž mi připadají naléhavější.

Považuji za velké hrdinství, když v sobě někdo, třeba po letech, najde takovou odvahu k hluboko zastrčené a často napůl ztracené kapitole svého života se vrátit. Snad i proto ráda sleduji pořad Pošta pro tebe a s napětím čekám, jak bude nedokončený příběh pokračovat, odhaduji, zda bude chuť oboustranná a jestli se z jedné strany tahle kapitola nerozplynula v zapomnění.

Život je skvělý tím, že nás stále sytí množstvím šancí a možností, jak se k nedokončeným příběhům zpátky vrátit a to, co se jevilo jako ztracené nebo zapomenuté nám dovolí v sobě dohledat. Ať už prostřednictvím snů, jenž s námi zalomcují někdy tak mocně, že okamžitě odkládáme zbytečnosti a stojíme nebo letíme či padáme v tom podstatném, co jsme možná ani nehledali nebo také prostřednictvím náhod, o které není v životě nouze.

Často jsem si jistá v tom, že nedokončené kapitoly si mě samy nějak najdou a když se s někým nerozloučím nebo po sobě dostatečně neuklidím, uvědomuji si, že se ještě vrátím. Kolikrát jsem prohlásila „vždyť se ještě uvidíme“ nebo „já se vrátím, ještě si to dopovíme…“ A kolikrát jsme se (za rozumu nepochopitelných) okolností skutečně viděli, kolikrát jsem se vrátila a někomu něco dovyprávěla nebo dopila pomyslný pohár (hořkosti, vítězství, remízy i prohry) do dna.

Riziko návratů spočívá v tom, že i když nás náhody (nebo chcete-li osud) dovedou do stejné řeky, nikdy už vlastně není řeka stejná. Mnohdy naštěstí a často k naší lítosti. Proto je dobré neplout jenom s proudem, nežít jen čerstvými výzvami, ale dokázat se umět proti proudu ohlédnout a uvědomit si co nebo koho za sebou necháváme.

Jako někdo uklízí, když má volné ruce, já se poslední dobou zaměstnávám telefonováním kamarádkám z dětství, korespondenčním známostem, které jsem opustila, protože jsem nestíhala psát klasické dopisy. Vracím se k slíbeným návštěvám a plánovaným setkáním, které se nikdy neuskutečnily a pro mě tihle lidé hodně znamenali. Často si uvědomuji, že jsem se na více, než pět let vzdálila. O mnohých svých blízkých netuším, zda založili rodiny, kde pracují, jestli jsou šťastní.

Zjišťuji, že je to opravdu jednoduché, vyťukat zastrčené číslo, dohledat skrytou záložku a navázat, kde kapitola kdysi skončila. S většinou mých přátel a známých se znovunalezená nitka povedla bez potíží navázat. Jako bychom se bavili včera a ne před tolika lety… Daří se mi vracet do míst, kde jsem někdy prožila něco nezapomenutelně hezkého a i když tady dávno vyměnili fasády domů, nasázeli živé ploty a místo starých skluzavek nainstalovali nové, poznávám parčík, kam jsme si chodili s mými dětmi hrát, poznávají to tady i moji kluci a vzpomínají si, kde si odřeli koleno a kde poprvé zahlédli svého nynějšího nejlepšího kamaráda. Už jsme tady dlouho nebyli. Ba ne, chodíme tu každý den, jen po druhém chodníku, protože tudy to je rychlejší. Tahle místa však mají duši. Ujišťujeme se s dětmi, že na ně nikdy nezapomeneme. „Jen si vzpomeň, mami, za ten veliký balvan jsem ukryl poklad.“ Roztáčí mozkové závity mých vzpomínek starší syn. A má pravdu, jak jsem jenom mohla zapomenout?! Možná jsem si sem jenom před lety vložila pomyslnou záložku, (když jsem byla z dětí vyšťavená a unavená mamka) abych dnes mohla s nostalgií a větší chutí v prožívání právě téhle kapitoly pokračovat….

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na