Vzpomínáte na svoje dětství? Které vůně, okamžiky a předměty se vám vybaví? Existují momenty, které i dnes ve vás vzbudí nostalgickou melancholii? Sladkobolný pocit ztraceného dětství.
Když jsem dnes zaslechla melodii, kterou hrály děti v jednom z pořadů Aljazeera for Children, vyhrkly mi slzy do očí. Bylo to, jako kdybych letěla napříč desetiletími nazpět. Ocitla jsem se u dveří malého pokoje v bytě prarodičů. Dveře dědovy pracovny se mi rozlétly před nosem. I dnes, stejně jako tehdy jsem cítila respekt k tajemstvím ukrytému v zasklených skříňkách. Knihy, mapy, těžítka, suvenýry z cest – dodnes si pamatuji jejich umístění. Hudba prý dokáže zasáhnout srdce jako šíp. Vybavila se mi vůně tohoto pro nás děti zapovězeného pokoje. Kolikrát jsme s bratrem slídili u dveří, pokoj nás přímo magicky přitahoval. Asi každému děcku nejvíc chutná překročení zákazu. Chvíle strachu z odhalení, zvědavost, touha osahat vzácné předměty, které pro nás tehdy měly cenu korunovačních klenotů.
Dnes znovu otevírám sekretář. Přičichuji k parfému schovanému v barevné dřevěné krabičce, co děda dovezl z orientu. Inhaluji z plných plic opojnou vůni. Je to jen parfém, co mne přitahuje? Nikoliv. Je to vůně mně milované osoby. Babička byla jako tyhle suvenýry, křehká, nedostupná, vzácná. Zemřela příliš brzy. Bylo mi 8 let a i jako dítě jsem cítila, že naše duše spolu zpívají. Zemřela a já byla v lázních. Moje astma se od té doby ještě zhoršilo.
Nezůstalo mi toho po ní málo. Odkázala mi svoji lásku a svoje touhy. Karmický dar nebo prokletí? Mívám strach, že nebudu schopná dokončit to, co chtěla. Hleděly jsme stejným směrem. Dnes tomu rozumím. Odkázala mi život uprostřed pochyb, stesku, změn a touhy jít kupředu. Melodie oné hudby mi tyto touhy připomenula. V ten moment jsem svírala v drobných ručkách bílou krabičku s barevnými kamínky a pomalu ji otevírala, už už jsem zahlédla jemný samet, který byl uvnitř, a uslyšela teskný zvuk, který se linul ven. Na chvilku zapomínám, že mám chřipku, že malý trhá listy chryzantémy na stole a vnímám jen ten zvuk.
Paměť je prý shovívavá k bolesti. Člověk zapomíná na kruté okamžiky. Když zemřela, přestala jsem hrát na piáno, ačkoliv jsem hraní zbožňovala. Kdyby tu byla, mohla bych jí připomenout, jak se mnou chodila k učitelce hudby, která měla barevné želvy a klávesy piána voněla jako babiččiny korále ze slonové kosti. Může odchod milované osoby natolik ovlivnit život toho, co zůstal? Proč mi i dnes chybí tenhle pokoj se všemi suvenýry? Jsou to přece jen věci! Vzpomínky na dobu, kdy jsem byla ze srdce šťastná? Bude mi 30, více jak 20 let jsem touhu tvořit, objevovat potlačovala. Až dnes cítím, že mohu udělat tlustou čáru za minulostí. Nadechnout se a vyplnit to, k čemu mne babička vedla. Silný člověk se prý nestydí za svoji slabost. Konečně jsem pochopila její dar, který přišel vzpomínkou přes hrací krabičku. Nemohla jsem získat nic lepšího.
Konečně jsem tě nechala v klidu odejít.
Foto: pixabay.com