Jak jsem potkala štěstí

Autor

Dnes večer jsem sama doma. Děti jsem uložila ke spánku a tichoučko z pokojíčku napovídá, že se ďáblíci již proměnili opět v andílky a je škoda nenabažit se alespoň pohledem na ty nevinné dětské tvářičky choulící se k oblíbeným plyšáčkům. Oba pěkně znovu přikryju, zhasnu lampičku a odcházím do kuchyně. Tam se výjimečně dnes nehodlám bavit vařením, neboť jsem včera uvařila segedín a guláš je přeci stejně nejlepší na druhý den, takže máme navařeno. A jelikož mi muž odešel před chvilkou hrát hokej, tak výjimečně vařím kávičku jen pro sebe.

Miluji ty chvilky, kdy jsem sama doma. Zapaluji si svíčky a otevírám si slastně skleničku okurek. Ano, miluji kyselé okurky a to ani nejsem těhotná. Labužnicky se zakousnu do křupavé okurčičky a libuji si jak je život krásný, když je člověk sám doma. Nikdo mě nekomanduje, nikdo se nepozastavuje nad kávou s kyselou okurkou a to božské ticho mě naplňuje štěstím.

Letošní rok nám sice nezačal moc vesele. Po prvním týdnu ve školce Martínka schvátila první vlna chřipky. Čtyři dny ve vysokých horečkách nám pomohla překlenout babička, která nám ho hlídala, abychom po vánocích mohli dohnat zameškané dny v práci. Leč bohužel také se chřipce neubránila, tak jsme se vystřídali ve hlídaní s mužem. Poslední den jsem myslela, že to odstonám také. Martínkovi otrnulo a vydržet s ním mezi čtyřmi stěnami bez možnosti jít ven – očistec. Bohnicím jsem o chloupek vyvázla. A když jsme si mysleli, že nemoc jsme zažehnali, budíček dcerky ve 3 hodiny ráno nevěstil nic dobrého. „Mami, mě bolí všechno…“ A do rána už jsme oka nezamhouřily. Já lítala s kyblíkem a Karolínka mi poctivě vracela všechno, čím jsem ji v dobré víře chtěla uzdravit. Ulalaa…to bude obávaná střevní chřipka. Chtělo se mi plakat, opět musím zůstat doma a v práci už teď nevím kudy kam. Ještě že mám ředitele s lidskou tváří, byť hoří termíny, byť je zle, nikdy nezakřičí, ještě uklidní a snaží se najít řešení. Mám ho za to moc ráda. Opět nezklamal.

A když si tu tak usrkuji své kávičky, mám vlastně štěstí na lidi. Můj muž, je taky dobrák od kosti. Je milující, starostlivý a pozorný. Snaží se mi se vším pomáhat, a přesto není zženštělý jen empatický a neuvěřitelně hodný. Přála bych si stejně vychovat i své děti. A tak stále bazíruji na večerním předčítáním pohádek, kde dobro vítězí nad zlem. Zakazuji sledování Simpsonových, a vnucuji klasické české Večerníčky, případně podívejme se na Prasátko Peppinu. Jak se všichni hezky chovají a jak jsou ty příběhy krásné. Ale rázem se mi dostane vysvětlení: „Mamiii, ale to není realita…“ Hm, není, ale je krásné si realitu kořenit voňavým kořením. Stačí úsměv, vlídné slovo a hned je život krásnější.

Naposledy mě teď potěšila naše paní uklizečka. Nechala mi na stole takový pamlsek. Přiznám se, že jsem v životě něco takového neviděla a nevěděla jsem ani co to je. Vypadalo to spíš, jako nějaká lahůdka pro psy. Ale prý je to koláček štěstí. „Mají to teď v Lidlu, copak ty to neznáš? Vždyť je to snad v každém slaďáku!!! Otevři, rozloupni, ochutnej a vytáhni si svůj lísteček,“ poučila mě. A ejhle! Štěstí se mi prý bude lepit na paty. A taky, že jo. Mám kolem sebe fajn lidi a činí mě šťastnou. A tímto jim děkuji a děkuji i vám moje rodinko21, protože vy k nim patříte také. Moc ráda chodím mezi vás a moc ráda se vám vypovídám, vypiju kafíčko u vašich článků nebo si zasoutěžím. Minulá soutěž s Columbem, to jsme se bavili celá rodinka, kdo ke komu patří, kdo má kolik dětí… Pamatujete? Kdopak luštil? Člověk nemusí vždy vyhrát, krásné jsou i ty společné chvilky nad luštěním. Moc děkuji za krásné zpříjemňování dne.

Ach jak krásně jsem se tu zasnil, ani jsem neslyšela, že už je muž zpátky, tak já mažu uklidit okurky a zapnout pračku plnou zpoceného prádla. Krásný celý rok všem, mám vás ráda. Lenka

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na