Vyrazili jsme na dovolenou za teplem. Bylo krásně, počasí se vydařilo, slunce „šajnilo“ ostošest. „Co budem dneska dělat, nepudem se někam mrknout?“ ptala jsem se. Kolem nás se tyčily cedule „kudytudy“ i se šipkami. Lákalo nás to do všech směrů. Těžko se rozhodovat, když to tam člověk nezná. „No nic, dáme si zmrzku a uvidíme“. Každý jsme si koupili pořádný kopec zmrzliny. Ta byla! Lepší jsme snad ani nikdy neměli.
A jak tak „čumim“ kolem sebe, vidím ceduli s nějakým nápisem a u něj obrázky zvířat. Že by zoo?! Ještě nikdy jsem nebyla v cizině v zoo. „Poďte se tam podivat!“ zavelela jsem a ukázala tím směrem. Uvidíme, co tam bude. Šli jsem asi 1,5 km a došli k ohromným, ale úzkým, masivním dřevěným vratům. Nebylo přes ně nic vidět. Byl tam jen ten nápis, co jsem viděla u zmrzliny a cedule „Zákaz psů!“ Opatrně beru za ohromnou, kovovou kliku a vrata se otevírají. Před námi se rozprostřela nádherná, obrovská zoologická zahrada.
Pár lidí už tam chodilo. Koukám, kde je pokladna, abychom zaplatili vstup. Nikde nic. „To je divný, nemaj tady pokladnu. To by se u nás nestalo.“ Lámanou angličtinou a rukama / nohama jsme se ptali, asi místního zaměstnance, na vstupné. Jestli jsme to dobře pochopili, tak vstupné bylo dobrovolné s tím, že u každého výběhu je kasička a tam se přispívá na konkrétní zvíře. „Tak fajn, jde se na prohlídku.“ To bylo zvířat! Různé druhy i ty které jsem ještě nikdy neviděla a ani o nich nečetla. Připadala jsem si jako ve snu. Nejvíc tam bylo kočkovitých šelem. Tam by se kočkomilové nabažili!
Došli jsme k teráriu s velikánským hadem, byl u něj i obří , děsně tlustý, chlupatý, pavouk. Oba se cpali nějakým masem, co jim tam ošetřovatel zrovna dával. Ten pavouk hrozně slintal, bylo to nechutný. „Brrrrrr! Nechtěla bych se s nima setkat tváří v tvář,“ řekla jsem a rychle upalovala pryč.
Cestou jsme potkali rodinu, podle řeči, asi ze Švédska. Přišlo nám, že se hádají. Pán hrozivě rozhazoval rukama, paní hystericky křičela a holčička plakala, slzy se jí po tvářích koulely jako hrachy. Dělali jsme, že to nevidíme, ale ta naše zvědavost. „Nebudem si toho všímat, ještě bysme to vodskákali.“
V zoo nebyla jen zvířata, ale i všelijaké druhy rostlin, stromů a keřů. No, prostě ráj na zemi. Najednou koukám, že se ve křoví něco mihlo, bylo to velké jako pes, ale ti tam nesmí. „Co to bylo? Viděli ste to!?“ Šli jsme se podívat blíž a zvídavě prozkoumávali křoví. „Ty vole, kočky!“ „Jaký kočky?“ „No asi rys nebo co, já to nepoznám a tvářej se dost zle!“ Oou! Bereme nohy na ramena. V tom už byl v celé zoo pěkný zmatek. Lidé pobíhali sem a tam a cosi křičeli. Je to jasné. Některé výběhy byly otevřené. „Tak to je průser!“ Běžíme nazpátek okolo toho děsného, chlupatého pavouka i k němu je otevřeno. Ten má v chapadlech člověka. Je to ten ošetřovatel, je celý oslintaný a omotaný pavučinou…
„Proboha, kdo to mohl…“. Tu větu jsem ani nedokončila. Už to vím, byla to ta malá Švédka, proto se ti rodiče tak rozčilovali, to ona otevřela výběhy a teď nám jde o „kejhák“.
Křičím, řvu jako o život. Jak jen tohle dopadne…. Zvířata pobíhají po celé zahradě a je jich čím dál tím víc! Všichni se cpeme k východu, ale nevejdeme se, vrata jsou děsně úzká, snad ještě užší, než když jsme sem vcházeli. Zvířata nás dohání… „Ááááááá!!!!!“
Crrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!!!!
Budík. Uf, to jsem si oddechla, málem mě to sežralo.