Jaro. Konečně jaro. Letos jsem se na něj moc těšila. Možná mi chybělo i proto, že nebyla skutečná, sněhem obdařená zima, kdy se do nádherně panensky bílého sněhu opře celou svou vahou zimní sluníčko, které nás nejen potěší, ale i úžasně nabije pozitivní energií a v přírodě, na vesnicích, ale i v městech je k vidění spousta usmívajících se lidí, kteří právě získaný optimismus šíří dál. A jelikož jsem v posledních dnech bez slunka měla pocit, že potkávám jen samé zamračené tváře, jsem šťastná, že konečně dorazilo JARO. Sice to není ještě to kalendářní, to dorazí za několik málo, snad již prosluněných dnů, ale to důležitější jaro, která pro nás vytvořila sama Příroda, která evidentně do kalendářů nenahlíží.
Mám ráda dny, kdy vidím vycházet sluníčko. Mám ráda chvíle, kdy si připravuji snídani a kuchyňským, východním oknem pozoruji nejprve slabou záři, která se rychle zvětšuje a za chvíli je vidět cíp vycházejícího, většinou něžně růžovočerveného slunka. Cípek se každým okamžikem roste a přibývá, vzrůstá i narůstá a zčistajasna se na oblohu vyhoupne celá sluneční červeno-rudá koule a budí celý svět svojí jasnou září. Slunce stoupá výše a výše na oblohu a jeho barva se rychle mění a z červeného se stává růžovým a v mžiku má barvu, na kterou jsme po celý den zvyklí, svojí typickou, radostnou a zářivou žlutou. Nedočkaví ptáčci zpěváčci celou krásu vstávajícího slunka pečlivě sledují a ve svých melodiích ji předávají dál těm, Kteří jsou ochotni jim naslouchat a vstřebávat do sebe pozitivní energii probouzejícího se dne.
Mám ráda svět, který se postupně vylupuje z těžké, někdy až depresivní, tísnivé a skličující zimní šedi a těší mě opětovné si užívání krásy rodícího se života. Na loukách, ale hlavně v zahradách se objevují první sněženky a petrklíče, které nás po roce potěší svojí jemnou krásou a snad, a to v nadprůměrně teplých, prvních jarních chvílích jsou první potravou pro včelky a jiný hmyz, který polehoučku vylézá ze svých zimních skrýší a obydlí a pobzukovává a poletuje průzračným jarním vzduchem. I ostatní kytičky, které ještě nerozkvetly, postupně sondují jarní vzduch.
Jarní vzduch je prostě nádherný. Jeho vůně, průzračnost a jeho nekonečná svěžest nás přímo vybízí opustit domovy a jiné kryté budovy a alespoň na chvíli vyjít do přírody a kochat se její nádherou. Však je právě na jaře mnoho k vidění. Zaměřme se třeba na listnaté stromy a keře, kterým se postupně nalévají pupeny, které se pak v příhodných okamžicích jakoby kouzlem mění v droboučké, neokoukané světlezelené lístky. Zvláště krásná na jaře bývá bříza, seskupení bílé kůry s éterickým, jemným, zelenkavým zabarvením patří ke kombinaci, které se mi jen tak neokouká.
Jarní příroda a její proměny jsou nekonečné a každého chytne u srdce něco jiného. Co je to u Vás? Nedočkavě sledujete první travičku, která se krásně zelená? Či upřednostňujete ptačí štěbetání? Diskutujte pod článkem a jeden vylosovaný obdrží tuto knihu. Soutěž trvá do konce dubna.
Info o knize ZDE
Já mám Jaro spojené s Velikonocemi, s těmi z dětství. S tatínkem jsme my dvě se sestrou chodily k řece na vrbové proutky. Tatínek je pečlivě vybíral, aby byly všechny přibližně stejné. Pak jsme se zájmem pozorovaly, jak splétá pomlázku. S maminkou jsme barvily vajíčka. Vzpomínám, jak jsme je balily do barevných papírků, zakroutily, a v octové vodě vařily.
Babička z tatínkovy strany chovala husy. Ještě dnes vidím, jak mi ukazuje, že od husy bere vejce, tužkou je značí a pak, když jich má určité množství (nevím kolik), pak teprve všechny strká pod husu, aby je vyseděla.
Babička z matčiny strany mívala slepice. Tam bývalo kuřátek! Některá kuřátka byli kohoutci, ti skončili v polévce. Děda měl v králíkárně vždy přes zimu několik dospělých králíků. To také bývalo veselo, když se ten „chlupatý pelíšek“ začal hýbat. My děti jsme pak na jaře, když začaly rašit pampelišky, strkaly zelené lístečky přes pletivo a pozorovaly králíky, jak jim mizí v hubě.
Málem bych zapomněla na dětské hry! Když bývalo slunečné počasí, cvrnkaly se kuličky. V Hračkářství se prodávalo 100 hliněnek (kuliček) v papírovém pytlíku za 1 Kčs. Ty lepší byly v textilním sáčku za 2 Kčs. V ulici, co jsem s rodiči bydlela, nás dětí bylo jako máku. Kluci čutali s mičudou, my holky skákali panáka, přes švihadlo …
To byla doba, kdy jsme nesedávali doma. S namazanými chleby jsme byli venku, ani čas sníst svačinu v klidu nebyl. To bychom o mnohé přišli!
Je to již více jak 50 let a moc ráda na ta léta vzpomínám.
Já jaro miluju. Těším se zpěv ptáčků, obdivuju první jarní kvítky, těším se z vůně přírody i slunečních paprsků. Jaro je pro mne nejkrásnější roční období.
Jaro – to je hlavně vůně. Cítíte to jaro?
Jarní období je probouzením přírody. Obdivuji každý kvítek, který se dokáže prodrat z tvrdé, po zimě udusané země. Ať už jsou to na zahradách sněženky, bledulky, krokusky, talovíny nebo volně rostoucí podběl, který dodaleka svítí, jako to sluníčko, co nám přes dlouhou zimu chybělo. Miluji ty vůně, avšak nejvíc mi voní lýkovec.To je prostě Vůně s velkým V! I když je jedovatý, pro tu vůni mu budiž odpuštěno.
Jaro je však také obdobím mláďat. Však každým dnem očekávám v králíkárně nové přírůstky. Kachny už také nosí, ale na káčátka je ještě brzo. Zatím jim vejce sbírám.
Loni bylo u nás v květnu veselo. Narodila se nám dvě jehňátka. Letos bohužel nebudou, protože nemám už beránka. Ale mám tři ovečky, a to mi zatím stačí. Ve stádečku je klid, a hlavně já nemusím mít oči i vzadu. Byl to rebel! Tak změnil stádo, a teď velí někde jinde.
Taky moje želva stepní už se probudila ze zimního spánku. Čile chodila po výběhu, a už i popapkala listí pampelišek, když bylo to teplo. Ale o víkendu se prudce ochladilo, tak ji to zas odeslalo do říše snů. Ať si ještě pospí, dokud není pro ni dost teplo a ani potrava.
Tohle všechno miluji, i ty prodlužující se dny (stále později chodím večer krmit a zavírat zvířata, protože je už déle světlo).
Jaro – to nový začátek všeho. probouzí se příroda, sluníčko svítí a hřeje a všichni mají lepší náladu. Zimní splín je pryč.