Štědrý den doslova klepe na dveře. Za chvíli je tady Ježíšek, na kterého se těší především děti. U nás zatím vše odehrává v krásné, v relativně klidné, předvánočně slavnostní atmosféře. Domek je vánočně vyzdoben, na stole máme vlastnoručně vyrobený věnec, který si užíváme především u společných jídel. Domkem se line vůně cukroví, promíchaná s vůní jehličí. Jehličí, konkrétně větvičky borovice nejen krásně voní, ale i nádherně vypadají naaranžované ve velkém džbáně ověšeny několika stříbrnými vánočními ozdobami. I pohled za okny navozuje pravou zimní atmosféru. Sníh se drží v malé vrstvě na promrzlé půdě a stromy jím ozdobené, vyhlížejí krásně, nevinně a přitom slavnostně. Dárečky již jsou nakoupené, stačí zabalit. Ale i na to mám naplánovaný čas. O víkendu. Manžel půjde s děti do kina a já si budu užívat i balení a zdobení dárků.
Už teď se těším na rozzářené děti očí, až si pod stromečkem vybalí dárek, který si přály a na který se těšily. Už jsou větší, tak na Ježíška úplně nevěří, ale občas, hlavně ta nejmladší přemýšlí, co kdyby. Zrovna tak jako loni.
„JEŽÍŠKOVA POUKÁZKA NA ROKENROL-LOVÉ BOTY, DLE VLASTNÍHO VÝBĚRU“, čte Lucka na poukázce, kterou si právě rozbalila. „Jé to já si vyberu černé, budu je potřebovat na vystoupení“, raduje se. Za několik dnů se pro ně vypravujeme do pražského obchodu. Je chvilka po Vánocích, a ještě jsme ve specializované prodejně, takže lidí je zde pomálu. Vlastně jsme tu jen my, a jedna jiná zákaznice. Využívám toho, a necháváme si poradit. Lucka si zkouší botky, padnou jí jak ulité. I když je mi jasné, že boty sedí dokonale a jsou přesně ty pravé, pro které jsme přišly, říkám: „Luci, ještě si v nich zaskákej, ať víme, že jsou skutečně ty pravé, nesmí tě tlačit a zároveň ti při skocích nesmí spadnou z nohy“ a zároveň oslovuji paní prodavačku, a kráčím s ní směrem k pokladně.
„Boty si vezmeme, zaplatím je,“ oznamuji jí a dodávám „boty zabalte dceři a vezměte si od dcery poukázku, „prosím ještě milou paní prodavačku. Platím botky a jdu zpátky k Lucce. „Mámo, sedí mi skvěle“ oznamuje mi Lucinka a dohodneme se společně, že boty zakoupíme. Společně jdeme ke kase, paní pokladní dává boty do krabice, přidává paragony a bere si od dcerky zalaminovanou poukázku. „Já tu poukázku vrátím Ježíškovi, ať jí může nadělit příští rok další holčičce,“ dodává ještě ze své iniciativy prodavačka směrem k Lucce a poté se rozloučíme a odcházíme z obchodu.
Jdeme na metro. Lucka si nese balíček a ani nedutá. Až při výstupu se osmělí a ptá se „vážně jsme za boty nic neplatily? Stačila pouze poukázka? Byla skutečně od Ježíška? Opravdu byla od něj? “ Oči má přitom krásně vykulené a je vidět, že právě vyslovené otázky ji zaměstnávaly celou naši společnou cestu metrem. „To víš, že byla od Ježíška,“ odpovídám. Ale je vidět, že dcerka je mírně zmatená. Pomalu na něj přestávala věřit a teď tohle.
Vy víte, jak to je? Roznáší dárky skutečně Ježíšek nebo kdo je vlastně naděluje?
Užijte si všichni krásnou nadílku, ať už ji dostanete od kohokoliv.