Jsem dobrej, jsem dobrej, jsem dobreeeej

Autor

Výzvy. Kdo by je nemiloval. Možná je to dáno mou soutěživostí, hravostí a touhou si dokázat, že na to mám. Vyprovokovat mě k téměř jakékoli sázce je překvapivě snadné, až se mi zdá, že se toho zneužívá. Ale já si stále jen říkám: „Jsi dobrej, jsi dobréééj.

Ani si už nevzpomínám, co jsme to vedli jednou doma u večeře za hovory. Zřejmě jsme opěvovali naši hodnou maminku, mou ženu, co vše stihne během 24 hodin. Ano, přiznávám, asi se stihla stavit někde v obchodě a koupila něco neodolatelného, bez čeho jsme doma všichni dlouhodobě strádali a já jsem měl nemístné poznámky. Proto to vyústilo v sázku, že si na týden přehodíme role. Já budu dělat běžně to, co ona a ona „jen“, to co já.

Děti samozřejmě sázku s nadšením a touhou po změně se zápalem odkleply. Ale jsou to spiklenci: „Neboj táto, jsme s tebou, je to hračka.“ A hned jsem si byl jistější.

Naštěstí je žena aspoň rozumná a ráno děti vypravuje a vozí do školy ona, stejně jako každé ráno, neb může do práce dorazit později. Já jelikož dojíždím do vedlejšího města, vstávám mnohem dřív. Ale jen co máme padla, odevzdává mi s úsměvem klíče od vozu a odchází domů. Já letím pro děti do školy, pak na nákup. Děti mají obrovskou radost, že jsem byl tak rychlý, maminka prý tak brzy nejezdí. No jooo…, to jsou ty její toulky po obchodech. „Teprve vám ukážu děti, co všechno se dá stihnout za 24 hodin.“

A už fičím nejkratší cestou domů. Jen co ale sjíždím z kruháče, děti začnou pištět, že domů neee, že oni ještě mají dnes florbal. “Co florbal? A na kolik hodin?“ Uf! Stíháme. Maminka dokonce nechala v autě i florbalky a batůžky na převlečení. Hm, ona mi snad nevěří? „No děti, tohle moje zaškobrtnutí si snad můžete nechat pro sebe, že?“ Když budu prý dostatečně fandit na hodině florbalu, tak si můžeme plácnout. No jasně, to je dobrý obchod.

Po kroužku můžeme už rovnou domů. Naučené děti si hned jdou umýt ruce, já vybalím nákup a zvu k večeři. Mamince jsme koupili mozarelku, tatínkovi anglickou, dětem nutelku. Žena se sice trochu zakaboní, ale nic neřekne. Asi si vzpomněla, že častovat skvělé nákupy nemístnými narážkami se nedělá.

Po večeři se vrháme na úkoly, je to brnkačka!!! Vlastně nic nedělám, jen podepisuji. No ne, máme ještě fůru času, dáme si partičku hry Double, napustíme vanu, poklábosíme a jdeme přečíst pohádku.

Večer sklízím zaslouženou poklonu. Hrdost stoupá, cítím se jako král. Další den měním taktiku, odcházím nejprve na nákup bez dětí, uznávám, že nakoupím mnohem zdravěji a také levněji. Pak jdu pro děti a bác!!! Dostávám smeč. Synáček dostal černý puntík, protože nepřinesl úkol do matematiky.
„Ale vždyť si neříkal, že nějaký máte?“
A syn hned svalí vinu na mě: „Já zapomněl, ale ty jsi mi nepřipomněl, máma mi řekne vždycky!!!“
„A jak to asi máma může vědět?“
„Protože hledá hvězdičku v sešitech nebo učebnici asiiiii.“
„Tak to ne, kamaráde, já čmuchat nikde nebudu, dám ti do školy notýsek a ty si tam budeš dělat poznámky. Uděláš si puntík sám a doma si pak vzpomeneš kolik puntíků, tolik úkolů.“

„A co naše dcerunka má?“
„Máme vymyslet a vyrobit něco na vánoční jarmark.“
Pokouší se o mě mrákoty, ale to má určitě ještě čas, ne? „To stačí až další týden, něco s maminkou vymyslíte, ne?“
Dcera se na mě osopí: „Tati!!! Přeci by ses nezahanbil. Inspirujeme se na netu a máma bude čubrnět.“
JASNĚĚĚ!!!! Jsem hecař, sám budu čubrnět.

A podívejte, co jsme zvládli a tímto dávám náš tip i ostatním, nejen sázkařům. Vyrobili jsme vánoční jmenovky na dárky, ale jaký budou mít úspěch, ještě nevíme, jarmark se ještě nekonal. Ale já odcházím ze sázky jako vítěz a mám radost z dobře odvedené práce. Vše je jen otázka cviku a jsem rád, že jsem ženě dokázal, že když na to přijde, umím se postarat. A byť jsem obstál, vrátíme se do starých zajetých kolejí 🙂

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na