„Sníh. Padá sníh.“ Prohlásila nedávno moje již osmiletá dcera. Slova sníh však nebylo řečeno obyčejným tónem hlasu. Znělo to radostně, tónem, který mi sděluje všechny jedničky, kterými jí paní učitelka hodnotí za její dobré výkony, odstínem hlasu tak krásným a líbezným, jakým děkovala Ježíškovi za všechny dárečky, kterými ji obdaroval. Sníh, který o vánočních svátcích chyběl, nepočítám-li ten technický, téměř na celém území naší republiky, spadl téměř jako dar z nebes v okamžiku, kdy se děti, po zaslouženém odpočinku, chystaly zpátky do školních lavic.
Panensky bělostný snížek se u nás začal sypat první pondělí tohoto roku. Již pohled z oken na padající sněhové vločky, které vypadaly něžně, jako složitě háčkované či paličkované dečky, byl nádherný. Za chvíli, když na promrzlou zem napadlo několik stovek, tisíců či miliónů maličkých bílých šestihranů, /opravdu nevím, kolik sněhových vloček se vejde dejme tomu na jeden čtvereční metr/, se krajina jako zázrakem proměnila a po nevlídné, ošklivé šedi nebyla ani památka. Kraj opanovala zimní, téměř pohádková krása, která je nejkrásnější přesně v okamžiku zrodu, kdy ještě není ušpiněna od lidí, aut i jiných dopravních prostředků, nebo zvířat.
Děti svorně vytáhly boby a lopaty a užívaly si sněhových radovánek. „Sníh, nic to nestojí a kolik radosti to udělá,“ pomyslím si. „Nestojí“? Říkám si v okamžiku, kdy slyším projíždět traktor s pluhem na odhrabávání sněhu. „Ale ano, sníh je vlastně hodně drahá sranda“, koriguji své předchozí myšlenky. Netroufám si odhadovat, kolik finančních prostředků ročně stojí odstraňování sněhu z jízdních komunikací, ale při započtení ještě následné opravy vozovek po zimních měsících, to jistě není malá částka. A to se ještě neopraví silnice všude, kde je třeba.
Spokojené, usměvavé a trochu od koulování a dělání andělíčků promočené děti, které jsou plny dojmů z letošního prvního sněhu, vtrhnout domů jako lavina a já jsem ráda, že sníh je dar z nebes a nezáleží na rozhodnutí ekonomů, politiků či kohokoliv jiného. To bychom se sněhu nemuseli dočkat nikdy. A nebo možná….Stačí si vzpomenout na nedávné zimy, kdy bylo sněhu pomálu a následné nářky provozovatelů lyžařských vleků, kteří jsou přímo závislí na sněhu a teplotnímu rozmaru počasí. Ti by si jistě přáli sněhu daleko více, než ho poslední roky padá. A to již ani nemluvím o organizátorech závodů, či jiných zimních klání, ať již je to na jakékoliv úrovni.
Sníh je vlastně hrozně specifická záležitost. Někdo ho chce a potřebuje, protože je na něm ekonomicky závislý, pro někoho je zase vysoce ztrátový. Někdo o sněhu mluví s takovým jazykovým zabarvením, jako o těch nejvybranějších lahůdkách a nejbáječnějších zážitcích a někdo se při pouhém pomyšlení na něj oklepe a osype hrůzou.
Já mám sníh ráda. Nejúžasnější je samozřejmě na horách, při lyžování, nejlépe nevyježděný, větrem nevyfoukaný čerstvě napadlý prašan a k tomu alespoň trochu slunečního svitu. To je pak jedním slovem pohádka a balzám pro oko i duši.
A co Vy? Jaký je Váš vztah ke sněhu?
Foto: pixabay.com