Lesní drama

Autor

Stojím uprostřed podzimně zbarveného lesa. Nasávám syrovou vůni hlíny z nedalekého pole, mísí se s vůní plísní a pomalu se rozkládajícího spadaného listí. Jemné sluneční paprsky, snažící se prodrat medově zlatavými korunami stromů, působí jako reflektor, jenž nasvětluje scény tohoto dramatu. Odehrává se právě teď, právě tady. Přemýšlím, jak jsem se tady vlastně ocitla? Co mě to jen napadlo, vyrazit sem? Snažím se vytrvat a vyhrát boj, do nějž jsem se sama zapletla. Možná z nudy? Z touhy po dobrodružství?

Dělám co můžu, abych našlapovala co nejtišeji. Hlavně neupoutat jejich pozornost. Mou snahu však neustále kazí drobné větvičky popadané ze stromů, které mi co chvíli zapraskají pod nohami. Ve zcela ztichlém lese působí ten zvuk jako pronikavé zadrnčení telefonu uprostřed noci. V těch okamžicích se zastavím a snažím se zklidnit dech, který je rozvibrovaný mými akrobatickými výstupy po příkrých stráních. Připadá mi, že dýchám tak hlasitě, že to musí být slyšet na míle daleko.

Ze strnutí mě vytrhne hlas jakéhosi ptáka a jeho zběsilý vzlet z nedalekého křoví. Něco ho vyplašilo. Snažím se uklidnit tím, že to jistě byla zbloudilá srna, možná zajíc, co hledal místo pro svůj pelech. Les opět utichl a já vnímám jen hukot mého krevního oběhu. Musím se začít koncentrovat a přemýšlet. Kde by mohli být? Pomalu se opět dávám do pohybu, poněkud mechanicky, ale s jasným cílem. Tuhle bitvu vyhraju, nevzdám se! Prodírám se hustým porostem nízkých smrčků. Co chvíli mě švihne větvička přes obličej, až mám tváře v jednom ohni a modlím se, aby mě ty všetečné haluze netrefily do očí. Nohy mám rozedrané do krve od šlahounů maliníků, které se mi neustále ovíjejí kolem lýtek i stehen jako ruce odsouzenců na smrt, co se zoufale snaží zastavit někoho z kolemjdoucích, u něhož by si mohli vyprosit milost. Jejich jemné trny mi propichují kalhoty a já cítím jak mi pronikají kůží.

Uklouzne mi noha, snažím se zachytit nějaké větve, aby zabránila nechtěnému pádu do hloubky pode mnou. Svým prudkým a neopatrným pohybem jsem uvolnila kámen, který se s rachotem koulí dolů. Pozoruji ten šedý kus nerostu a přemýšlím, kolik už za ty miliony let viděl takovýchto výjevů? Kolik lidí už tu kolem něj prošlo, kolik zvířat a o jaký kus ho i oni nevědomky a vlastní nešikovností posunuli dál…

Opírám se o kmen letité břízy, její hrubě zvrásněná kůra tlačí do zad a mně dochází, že mám strašnou žízeň. Tak tady jí opravdu neuhasím. Jak dlouho tu jsem? Půl hodiny? Hodinu? Přijde mi to jako věčnost a pořád nejsem u cíle. Dojdu k němu ještě dnes? Zavírám oči a má mysl mi servíruje jen obraz jejich klobouků. Lesknou se vlhkem nasátým z ranního deště, víří a tančí mi za zavřenými víčky. Dostanou mě oni, nebo já dostanu je? Ochutnám opojnou chuť vítězství nebo hořkost prohry? Je to kdo z koho a já se rozhodně bez boje nevzdám.

V mžiku zapomínám na rozedrané nohy, žízeň i únavu a odlepuji se od stromu, abych zase vyrazila vpřed. Nabírám směr a mé oči těkají po mechovém koberci. Musím se mít na pozoru a nepolevit. Já budu ta, co určuje pravidla téhle hry. Nenechám se rozhodit, musím být systematická, přece se nevzdám. Najednou jednoho z nich spatřím. Je kousek ode mne, sotva na pár kroků. Vidí mě taky? Teď už se mi stejně neschová. Pomalu nořím ruku do kapsy mé tmavozelené bundy. Opatrně vytahuji nůž. Jeho čepel se zaleskne. Přikrčím se a říznu. Do mého košíku pomalu klesá sličný klouzek sličný. Teď už vím, že k němu brzy přibudou další. Dnes domů s prázdnou nepůjdu a dnešní boj je můj. Opět ve mně klíčí ten báječný vítězný pocit – JÁ jsem houbař, kdo je víc!

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na