Listopadový příběh

Autor

Jsou dušičky. Je krásný, podzimní den. Odpoledne. Obloha je bezmračná a celá modro modrá nádherným tmavým, bezbřehým odstínem. Pohled na ni evokuje na nekonečné, klidné, pohodové moře a na krásnou bezstarostnost. Nyní v podvečer díky brzkému západu slunce nebe tmavne a na západě přichází s červenooranžovým odstínem zapadajícího slunka. Je to nádherný, neuchopitelný okamžik, ukázka toho, jakou krásu dokáže příroda stvořit z krásně rozmarného popudu. Poslední sluneční paprsky se dotýkají barevného listí na stromech, které nyní vypadá honosně, skoro jako by bylo stvořeno ze vzácných drahých kovů. Je krásné pozorovat světelné proměny dne, který se za chvíli promění ve večerní šero a potom ještě hůře v tmavou, mnohdy nevlídnou noc.

Plna optimismu z nádherného, podzimně vyladěného dne jdu vyzvednout holčičky do družiny. Před družinou potkávám moji kamarádku Aničku. Také jde pro dcerky. Má dvě a třetí se ji již má brzy narodit. Ani již nevím, jak Anička začala svoji řeč, pomatuji si jen jak prohlásila „ včera mi umřel bratr“! Vím, že má, či spíše měla bratra a i když z jejích dřívějších řečí vím, že trošku uhnul z té správné koleje, ale nebylo to nic drastického. Možná to ani nebylo uhnutí v tom pravém slova smyslu, jen nedostál všech svých povinností tak, jak se od něho, co by manžela a otce dvou dětí očekávalo. A z Aniččiny pusy se ven řinou smutná a zarmoucená slova „byl mladší než já, nedávno mu bylo 33 a dostal infarkt, z kterého se již neprobral.“ Co říct? Tady slova nepomůžou. Naštěstí Anča pokračuje „máma je z toho celá zdrcená.“ Ani optimistické slunce, které stále ještě probleskuje zbytkem svých ohnivých paprsků oblohu, nedokáže uvolnit situaci, ve které se vnáší smuteční, teskná atmosféra. Ne, jejího bratra jsem znala pouze z nepříliš častého vyprávění, nic víc. Ale stejně na mně doléhá smutek. Otec dvou malých dětí a zemře v tak mladém věku.

„Mámo, já jsem dneska….“, začala hovořit má starší dcerka, ale to už se do jejího hovoru mísilo prohlášení „já jsem…“, od dcerky mladší. Jelikož družinu současně opustily i Ančiny dcerky nebylo nejvhodnější k předchozímu hovoru co dodávat. Vlastně na to nebyl ani prostor. Čtyři dětské pusy potřebovaly vypovědět hromadu školních i družinových zážitků a pocitů. Cestou domů jsem jako obvykle byla zahlcena informacemi ze školy i družiny, ale hlavou my stále vířily myšlenky na bratra Anči.

Doma začíná obvyklý kolotoč. Děti dělají úkoly, připravují se do školy, zatím co já připravuji večeři a čas od času podepíši některý úkol, či vysvětlím část učiva. Na rozjímání není kdy.

Večer zapaluji svíčku. Pozoruji její teplý, žlutočervený plamínek a vzpomínám s láskou na všechny ty, co už nemůžou být mezi námi. Je to tak. Život není nekonečný. Je dobré užívat si a prožívat každý den svého života. Vždyť každý den se stane něco krásného a skvělého a hlavně jedinečného. Stačí krásná slůvka, věta, pohlazení. Je to tak. Proto by bylo báječné, abychom všichni užívali krásných podzimních dnů beze shonu a s dobrou náladou.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na