Možná ty pocity neprožívám jen já. Večer jsem měla nepříjemné šimrání v břiše a mrzutou náladu, pak bezesnou noc, vlastně ani pořádně nevím, jestli jsem vůbec spala.
Lidem se to říká, že započneme novou kapitolu, otočíme čistý list života – z toho vyzařuje takové odlehčení, energie. Ale kde máte ten elán hledat, když jdete po dvou týdnech volna do práce?! Do stejné práce. Už víte, co bude. Otrávené pohledy spolupracovníků, moře povinností, které vám před svátky lezly krkem. Zase je to tady, akorát že nanovo!
Aby toho nebylo málo, vzbudila mě esemeska ZIJES VŮBEC? Dva týdny jsme o sobě nevěděly a teď mi napsala tohle. Moje kolegyně z práce. Je osm hodin a já jsem nevyspalá a vrčím. Úplně ve mně bodlo. Že jsem si to popletla a místo odpolední směny jsem měla do zaměstnání přispěchat už ráno? No ještě tohle by mi scházelo, odstartovat nový rok rovnou průšvihem! Samozřejmě jsem obratem své kolegyni volala. „Neboj, vše je, jak má být, já jen, že ses za celé svátky neozvala…“
Tak jo, dost dlouho jsem se cpala, povalovala u televize a už celou věčnost jsem si nedala do těla zdravou porci pohybu. Vytáhnu kolo a do práce se projedu na kole. Manžel dělá prsty škvíru mezi žaluziemi a s úsměvem mi říká: “Napadl ti sníh!“ Ještě to tak, brodit se sněhem na kole se opravdu bojím!
Ale ono tam zase tolik sněhu není. Odmítám jet opoceným autobusem se stádem mlčících lidí, toužím dýchat studený vzduch, toužím být sama uprostřed pole a držet se aleje stromů, chci se hýbat a cítit, že se skutečně pohybuji. Snad i kdybych měla jít raději pěšky.
Takže jsem letos svéhlavá a pohyblivá. A nebojím se. Skutečně jedu, sice pomaleji, ale cestu si užívám. Je příjemné, že se mě v práci nikdo neptá, jaké dárky jsem dostala pod stromeček a kolik jsem přes svátky přibrala. Jen mě malinko rozesmál pan ředitel, když mne míjel s polohlasnou poznámkou: „Tady nějaký odvážlivec přijel do práce dokonce na kole!“ Nic se tu nezměnilo. Pořád mám stolek u zdi a nosím trochu extravagantní orvané tričko, komunikuji s lidmi, dělám ultrazvuky nebo masíruji. Po dvou týdnech pauzy mi připadá, že dělám všechno nějak pomaleji. Trvá mi, než někoho objednám.
Zase a znovu jsem ve své štafetě. Letos mám odpracované první tři dny. Nepříjemné šimrání v břiše z nechuti naskočit mezi povinnosti pomalu odeznívá. Poslouchám názory na politiku, na počasí, na zkaženou mládež, na nízké platy, oplácím úsměvy a snažím se dokonce vymýšlet i vtipné odpovědi na vtipné otázky. Ještě mi chutná pít kafe z mého pracovního hrníčku a opět mě baví čichat vonné masážní olejíčky, povídat si s lidmi a poznávat je, jejich radosti i problémy. Nechápu to. Zlenivěla jsem a nechtělo se mi. Toužila jsem se stát ženou v domácnosti, nabrat deset kilo neustálým přejídáním se, měla jsem chuť spát navždy do oběda a nechodit mezi lidi? Možná. Ale je fajn vykročit do víru povinností. I když někdy předtím nepříjemně šimrá v břiše…
Foto: pixabay.com