S hrůzou jsem zjistila, že poslední dobou je má odpověď na otázku „Jak se máš?“ většinou zcela roboticky jednotvárná „Dobře, ale poněkud hektik.“ Jakékoliv pokusy mě někam vytáhnout, pak odrazuji větami „Ráda, až bude trochu víc času.“ nebo „Určitě se ozvu, teď nestíhám.“, což musí už některé mé přátele a známé poněkud otravovat a já s hrůzou čekám, kdy je to přestane bavit, a už své snahy mě někam pozvat, vzdají.
Je to už několikátý rok, kdy s podzimem naskočím do plně rozjetého shinkansenu a vezu se s ním v plné rychlosti až do léta, kdy alespoň na chvíli přesednu na příjemnou lokálku a konečně si všímám toho, co je kolem. Do té doby mi ale svět za oknem ubíhá v barevných, téměř psychedelických pruzích a já s hrůzou zjišťuji před Vánoci, že jsem propásla barvy podzimu a o Velikonocích se divím, že už je vše v rozpuku.
Už několikrát jsem si řekla, že zpomalím. Že si počkám na nejbližší nádraží a prostě přesednu na něco příjemnějšího, co se rychlosti týče, ale vždy přijde nějaká nová práce a mé představy o mírném poklusu jsou v tahu. A já zase sprintuji jak Usain Bolt, jen na poněkud delší trati.
Rozhodla jsem se, že si tedy dám únorové předsevzetí, Nový rok jsem propásla, jak jinak, a opravdu se naučím říkat občas ne, abych měla víc času pro ty, na kterých mi záleží. Abych náhodou někdy nezjistila, že jsem sice konečně zastavila na správném nádraží, ale stojím na něm sama, protože všichni ostatní už to čekání vzdali a našli si jinou zábavu.
Navíc mi teď došlo, že je vlastně i ten nejlepší čas. Tenhle rok je přece přestupný, takže mám hned den navíc. Celý den! A ten hodlám využít pro všechno to, co nestíhám. Den pro to, co chci a ne to, co musím. Můžu mít totiž pohodu bez koukání na hodinky, vždyť je to den navíc. Den, který bychom si měli užít, protože kdo vám kdy dá jen tak jeden celý den k dobru?! Říká se, že čas jsou peníze a ty nikdo jen tak nerozdává, takže si ten darovaný den pojďme užít na maximum. Všechno ostatní počká, jen lidé můžou odejít.
Foto:pixabay.com