O děravé slunečnici

Autor

A máme tady září. V aktovkách voní nové papučky, pastelky a nové fixy lákají k vyzkoušení. V pytlíčku na tělocvik se znova objevilo bílé tričko a legendární jarmilky. Vždycky, když tyto bílé cvičky s gumičkou kupuju, vzpomenu si na svoje dětství. Na maminku, která na ně stála rok co rok frontu, na vytahaná kolínka u tepláků, na první voňavou gumu ve tvaru zmrzliny, jejíž krásy jsem užila jen krátce. Čichala jsem, čichala, nevěnovala pozornost svému malému bráškovi. Ten se podle přiblížil zezadu a do mé krásné gumy se zakousl. Zůstaly v ní obtisky jeho malých zubů a já probrečela zbytek dne.

Žáčkem jsem byla průměrným. Čeština se dařila na jedničku, bavilo mě číst, cvičit i psát písmenka. Zato v sešitku s matematickými diktáty se to jenom červenalo. Předmětem, který jsem vysloveně nemusela byla výtvarka. Ve školce jsem malovala ráda a hodně, každou volnou chvilku jsem trávila s pastelkami. Můj pokoj zdobily mistrovská díla plná princezen, domečků s puntíkatými záclonkami a koníků s hřívou dlouhou až na zem. Někdy ve třetí třídě jsem v sobě našla odvahu a namalovala svého prvního Sandokana. Musím se váženým čtenářkám pochlubit, že se mi opravdu vyvedl. Jeho magické oči byly na mém obrázku ještě magičtější, jeho mačeta ještě ostřejší a jeho svalnaté tělo ještě hbitější. Holky šílely nad mou šikovností a já se sama sobě divila, kde se ve mě bere tolik přirozeného talentu. Malovala jsem trošku jinak než ostatní třeťáci. Ne líp a ne hůř. Prostě jinak.

Děckám i našim se obrázky většinou líbily. Vlastně, všem se líbily, až na mou paní učitelku. Z výkresů, které jsem malovala ráda a s láskou jsem pokaždé v sešitku měla trojku. Několikrát se objevila i čtyřka a s ní i zklamání, že se moje obrázky paní učitelce nelíbí. Čím víc jsem se snažila, čím víc přemalovávala, čím víc používala ostřejších barviček, tím bylo moje malování ošklivější. Pamatuji si, že jsme měli malovat kytku u babičky na zahrádce. U mě to vyhrála jednoznačně slunečnice. Ale zkuste si nakreslit takový střed slunečnice. To není nic jednoduchého! A tak jsem přidávala nejen barvy, ale také hodně vody. Na konci hodiny jsem si šla jako poslední oznámkovat výkres s květinou, v jejímž středu zela obrovská díra. Paní učitelka si ho prohlédla a konstatovala, že tohle už překračuje všechny meze. V deníčku se začervenala další čtyřka a já musela se svou slunečnicí projít uličkou hanby a ukázat všem spolužákům, jak se nemaluje. Hořké slzy cítím někde vzadu na patře ještě dnes.

Příští výtvarná výchova se projevila zvýšenou teplotou a průjmem. Od šesti hodin od rána jsem pochodovala po domě, pokašlávala, kýchala, smrkala nejhlasitěji jak jsem to svedla. Pro jistotu přidala i kulhání. Všechno proto, abych dnes nemusela do té zatracené výtvarky. Ach jo! Moje máma naoko spráskla ruce nad tolika chorobami hned po ránu a ze zadního šuplíčku z kredence vylovila jakýsi papír. Byl mírně zažloutlý, chyběl i kousek okraje. Mamča mi ukazuje svoje vysvědčení ze sedmé třídy. Prstem ukazuje na dvě hodnocení „dobrý.“ Výtvarka a branná výchova. Směje se tomu, že já možná neumím malovat, ale ona ke všemu špatně střílí ze vzduchovky. Je fajn, když má člověk hodnou mámu. Pomalu mě přechází bolest v krku, průjem i kulhání a když na cestu do školy dostanu čokoládu s černouškem, cítím se jako rybička.

Od té doby jsem podle slov mé mámy znova malovala ráda. Při výtvarné výchově mě nesvazoval ruce stres a pocit, že zase bude všechno špatně. Na konci třetí třídy zdobila vysvědčení z kreslení krásná dvojka. Paní učitelku občas vídám. Je z ní už hodně stará dáma, ale vždycky se ke mě hlásí. Pohladí mě po rameni a řekne, že jsem byla hodně šikovná dívenka. A já si tak po letech znova vychutnávám pochvalu od paní učitelky třídní.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na