Odpadkový koš

Autor

Možná čekáte, že název v sobě skrývá jistou nadsázku, přirovnání. Duševní odkládací prostor. Odpadkový koš coby záchranná místnost ve vztahové kalamitě. Hrabat se, nebo nehrabat ve starých odložených záležitostech? Tak stop. Není to tak. Mám na mysli odpadkový koš. Ten obyčejný, ale důležitý kus našeho domova, kam se vyhazuje to, co už není třeba. To, co je mnohdy špinavé, opatlané, prázdné, použité, leckdy až nechutné. A to všechno moje děti fascinuje.

Fascinace odpadkovým košem. Je to zvláštní jev. Obě moje děti tím v raném dětství trpěly. Jakmile se dokázaly k němu jakkoliv dostat – doplazit, dosunout, dolézt, nebo dojít vrávoravým krokem, okamžitě je přestalo cokoliv jiného zajímat. Jako první ho ozvučily. Začalo to bušením, které později přešlo v celkem rytmické bubnování. Odpadkové koše mají zřejmě nějakou speciální akustiku. To by ještě nevadilo, ať si zahrají. Rozvíjení lásky k hudbě může začít všelijak. Jenže pak došlo i na otevírání.

Od neustálého otevírání a zavírání koše je neodradilo nic. Ani to, když si tam přiskříply prsty. Vysvobodila jsem je a trochu doufala, že se poučí, že koš není žádný dobrák. Že pochopí, že odpadky jsou jen jeho a nechce je předvádět, natož vydat. Nepochopily. Možná je to naopak ještě víc vyburcovalo k vytváření lepších a bezpečnějších strategií k jeho nenápadnému otevření. Jak bylo chvíli podezřelé ticho, stačilo kouknout ke koši. Jasně, zase je tam.

Podle mě děti postupně časem nabyly dojmu, že tahle věc se jmenuje „Tytyty“ a mamka tím zvoláním nemyslí nic jiného, než že věc pojmenovává. Že jí mají zavřít a dělat, že už je nezajímá a počkat, až se zase otočím jinam. Protože koš nelze jen tak opustit. Dokonalí lidé mají „pět Pé“, dokonalá hračka má „pět eN“. Odpadkový koš je pořád Něco Nově Nádherně Nechutně Neznámého. Ohledně dalších názvů je například anglicky koš na odpadky „bin“. A jiné významy tohoto slova v opačném překladu jsou „bunkr“, nebo „truhla“. Tak se zase není čemu divit, že je tak láká.

Zajímavé je, že naopak tříděný odpad moje děti vůbec nezajímá. Asi proto, že tam je to jasné. Prostě: papír nebo plast nebo sklo. Tečka. Nic překvapivého. Ale směs – hmm, co všechno tam asi může být? A proč tak moc nechtějí, abych tam lezl? Zřejmě tam je nějaké nové překvapení! A o tom dětství je, o hledání zajímavostí, tajemností, novinek. A je úplně jedno, že tou novinkou jsou šlupky od brambor nebo použitá plenka (pro inspiraci k příkladu jsem se podívala – no, hádejte kam)

Ale když děti o něco později pochopí, o co jde a my je nutíme koš vynášet, zanevřou na něj. Z dřívějšího kamaráda se stane nepřítel. Chodí kolem něj, jako by neexistoval. Ale v duchu ho proklínají. „Zase to bude na mně!“ Jakmile jsou k vynesení donuceni, jsou znechuceni. Nejde ani tak o to, že by to byla práce namáhavá, ale o to, že je to práce potupná. Navíc je nějaký zvláštní přírodní zákon, že při vynášení koše (nejlépe v teplákách nebo děsném tričku) potkáte někoho, koho byste takhle vážně potkat nechtěli.

Zvláštní záležitost, tenhle odpadkový koš. Děti k němu mají viditelně silný vztah během celého dětství. Aby ne, vždyť je plný překvapení!

P.S. „Bin“ znamená v překladu i „cvokárna“ – to už jen jako třešnička, respektive její pecka na závěr.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na