Odpočívadlo na cestě za štěstím

Autor

Ovlivněná zajímavým setkáním, sledem rodinných událostí, pomlácená kotrmelci (nikdy jsem nebyla sportovní typ a jak nestojím nohama pevně na zemi, často padám a kutálím se neznámo kam. To občas i bolí)… cítím, že momentálně stojím na pomyslném odpočívadle. Tu dobu, kdy mi dává život šanci vydýchat se, načerpat síly a rozhlížet se kolem sebe bych ráda využila pro napsání tohoto zamyšlení. Snad si ještě víc uvědomím, co si chci myslet a možná budu na cestě dál o něco připravenější.

Když vás právě v tuto chvíli oslovím a zeptám se, co považujete za štěstí, odpovíte mi nejspíš, že štěstí je něco hodně důležitého. Zdraví, rodina, přátelé, úspěch… Ano, i já tak štěstí už hodně dlouho vnímám. Pilíře opravdových hodnot, něco, na čem –  pokud je, mohu dál stavět. Jakýsi životní základ, na němž mohu každý den budovat. Zase a znova s dalším ranním zazvoněním budíku. Nelze rozvíjet neštěstí a očekávat štěstí, radost a úspěch. Budovat a stavět je nutné na šťastných základech.

Před pár dny jsem si ze zajímavého setkání odnášela příjemný pocit vnitřního jasna. Štěstí bývá prosté a většinou ho máme každý na dosah. I já dnes, i vy v tuto chvíli. Lidská tlupa, kterou spočítáte prsty jedné (občas obouruč) ruky, zdraví – absence bolesti, prostor k životu, práci. Pokud mám těchto pár nezbytností , smím rozšiřovat, budovat, snít a plnit si své sny. Jeden po druhém. To, že si přeji ještě něco navrch je luxusní bonus, který se mi časem složí jako obrázek z puzzlí. Nebo nesloží, pokud nebude dostatek času, trpělivosti, pokud časem přestanu chtít a zatoužím po jiném.

Proč tedy chodíme v tajícím sněhu zimy a lamentujeme, že jaro nepřichází, proč spěcháme, když spěchat nemusíme? Proč nám vlastně neustále něco vadí? Štvou nás maličkosti. Neumyté nádobí je zdrojem domácí hádky, díra v kalhotech našeho rozverného synka nás přivádí k nepříčetnosti. Dobrovolně si na svá bedra nabíráme nesmyslné „povinnosti“ jenom proto, že dusíme odmítnutí někomu z nejbližších (Proč? Je potupa spočítat blízké lidi prsty jedné ruky místo obouruč…?) Lopotíme se a chybí nám energie. Je tenhle vyšťavený pocit důkazem, že nás štěstí obchází? Podívejme se na své problémy z pohledu vnějšího pozorovatele. Jsme právě my zhmotněním neradostného údělu?

Ale co vás nemá. Vlastníme esa v rukávech, jen se vzchopit a svoji sílu použít. Třeba ji investovat do kuráže dívat se a vidět. Vnímat všechno milé a pozitivní, čím nás život obdarovává. V každičkém okamžiku. A každé nové ráno.

Osobně jsem přesvědčená o tom, že pokud nemám ve svém vnitřním světě leccos srovnáno, každá ranka, životní zkouška a sebemenší testík mě semele. Pošle mě vstříc sebelítosti a zbytečným útrapám. Jak zvládat větší či menší životní nástrahy, aniž bychom se nechali semlít? Jak uspět v neplánovaných životních zkouškách, které do našeho života vpadnou jako blesk z čistého nebe? Na většinu z nich se nelze předem připravit. Často nám události nedovolí zastavit se a s problémem se poprat. A mnohdy je fajn, že paralerně se starostí vypravujeme děti do školy, staráme se o domácnost a chodíme do práce. Některé zkoušky netřeba řešit, protože časem odezní. Jiné nám nastolují bezesné noci, kdy námi prorostou a tmou se dále nafukují do gigantických rozměrů.

Vzpomínám si na noc z minulého týdne, kdy jsem své vnitřní pocity a obavy zodpovídala pozitivními odpověďmi. Dalo to tolik práce. Stále dokola jsem se sama sebe ptala na všechno, co mě nejvíc trápí. A odpovídala jsem si tak, aby mě to už netrápilo. Abych mohla usnout a ráno byla schopná jít dál. Aby mě nebrzdil strach ze všeho, co přijde. Abych v novém dni své úsměvy neimitovala a aby se neproměnily v křeč. Abych se měla důvod upřímně usmívat.

Jsem založením požitkář a labužník života. Jiným slovem asi dost sobecká. Je zajímavé, že si současně s přeskakováním překážek servíruji nové knihy, návštěvu kadeřnice, koupi výborného vína nebo roztomilého hadříku. To je u mě typické. Tedy jsem se poslední dobou celkem hojně obdarovávala. Až by mi moji bezesnou noc málokdo uvěřil. Možná proto mě okolní napětí nesemlelo. Plánuji si, co bude, co udělám, až se můj problém vyřeší.

Jaká nastane úleva, když vám spadne kámen ze srdce! Nic z toho, co jsem se připravovala, že budu dělat jsem ve skutečnosti neudělala. Myslím, že jsem se jen zastavila a stála nehybně jako socha. Že tak vlastně asi stojím dodnes. Nejsem strnulá, nepostrádám prostor. Představuji si, že stojím u otevřeného okna. Konečně vidím a na své kůži cítím jak optimistické sluneční paprsky čerstvého jara střídá chladivý deštík, díky němuž se brzy všechno zazelená a vznikne něco nového. Cítím čerstvý vzduch, který mi uvolnil úzkostí stažené dýchací svaly a vnímám, kolik jsem schopná toho čerstvého jarního vzduchu pojmout.

Ještě chvíli bych ráda takhle stála a uvědomovala si.  Všechno, co se rozhodnu dnešním dnem udělat bude nástavba na štěstí. Luxusní bonus, jež se povést může, ale nemusí. Silným základem je mi zdravá rodina, tenhle domek na vsi, jehož oknem se právě dívám ven. Pár přátel, které spočítám obouruč nebo prsty jedné ruky. Na tom nesejde. To mi stačí, abych byla šťastná…

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na