Je první červenec. Je večer. „Uf“. Dnešní den stál opravdu za to. Nějaké pracovní povinnosti, zubař se synem, návštěva kamarádky s dětmi u nás a vše jsme dovršili táborovým balením prostřední dcery. Snad jsme vše zvládli, jak jsme měli, především aby dcerce na táboře nic nechybělo, a nyní večer následuje zasloužený klid. Jenže myšlenky v mojí hlavě krouží a zatím nemají chuť ani vůli se usadit. Slyším uklidňující cvrčení cvrčků a pokouším se na ně soustředit. „Brrrmmm, brr, frrr, vrrrrrrrrr“ jsou zvuky, které se náhle ozývají krajem. Aut dnes jezdí opravdu hodně a zvuky ke mně doléhají i nyní po desáté hodině, kdy již zde bývá většinou klid. „Dobrá, dnes cvrčky asi neuslyším“, říkám si v duchu a zaměřuji svoji pozornost na tmavnoucí oblohu. Oblohu v stále temnější námořní modré barvě prosvětlují žlutě zářící hvězdičky. Pomalu se mi daří koncentrace na prázdninové nebe a šumot v mojí hlavě ustává. „Hůhůhů“ ne to není hukot sovy, ale krajem se nese hlasitý zvuk lékařské sanitky. Těžce nabytá koncentrace se ztrácí se zvukem sirény a já přemítám dál o dnešním dni.
Vlastně jsem toho až tolik neudělala, říkám si, vše navazovalo plynule jedno za druhým, nejhorším byly asi neustálé dohady dětí. I když jsem je přes den několikrát okřikla, plně jejich dnešní štěbetavé dohadování chápu. Jsou nabytí emocemi. Někdo z prvního a někdo z posledního vysvědčení na základní škole, ze sportovních her, kde byly všechny mé děti nejen nominováni do školních družstev, a všechny sklízely se svými družstvy vítězné poháry. Školní výsledky měly všechny mé ratolesti vynikající, lepší to snad být nemohlo, a když tak jen o tak nepatrný kousek, že to snad ani nestojí za pozornost a k tomu trocha rozvernosti jistě patří, uzavírám své úvahy a pro jistotu přecházím do klidu ložnice, kde zavírám okna, aby ke mně nedolehl neustálý dnešní venkovní hukot, šumot a nepříjemný hluk.
Cítím vůni levandule. Za malou chvíli ji i spatřím. Malý levandulový svazeček svázaný bílou mašličkou leží na mém nočním stolku. Pod levandulkou leží malý papírek s nápisem: „heské prásdnini“, gramatické chyby i podoba písma jasně svědčí o tom, že kytičku mi do ložnice vložilo mé nejmladší dítko. Vůně levandule naplňuje malou místnost atmosférou prázdnin, moře a dobrodružství. Je to prima, že už prázdniny začaly, myslím si, žádné aktovky, žádné mazání svačin, pomáhání s učením ani kontroly úkolů. Dva sladké měsíce. Vůbec nejkrásnější bývají oči dětí, které se vracejí z povedené akce. Ráda poslouchám vyprávění dětí o táborových zážitcích či o tom, jaké to bylo u babiček. Půvabná a působivá jsou jejich rozzářená, veliká modrá očka a rychlé tempo vyprávění, které většinou prozrazuje, že nových zážitků mají nepřeberné množství a vlastně vůbec nevědí, od kterého mají své vypravování začít.
Každý má rád prázdniny trochu jiné. Někdo dobíjí energii na sluncem ozářených, nekonečných plážích, někdo miluje adrenalin hor a někomu stačí malá hospůdka, pro někoho je třeba nejpříjemnějším způsobem strávení léta stanování, houbaření či zahradničení. Ať tak či onak přeji všem, aby se chvíle volna vyvedly podle nálady a představ.
HEZKÉ PRÁZDNINY!
Foto: pixabay.com