Podzimní „depka“

Autor

Listopadové ráno, jedno jako druhé. Skrz vzduch konzistence mírně zředěného mléka se snaží z posledních sil prodrat sluneční paprsky, které již dávno ztratily ze své letní síly. Ptáci už neladí v radostných frekvencích, teď dominuje skřekot vran. Na téměř holých větvích se zplihle drží to, čemu se dá jen vzdáleně říkat listí. Jen co vystrčím nos z domu, rozklepe mě vlhká zima, která prosákne všechno mé oblečení. Jak mám v tomhle získat optimistický náhled?

Mám pocit, že se nic nedaří a vše je horší, než to vypadalo v letním parnu. Lidi se méně usmívají a méně spolu komunikují. Komu by se chtělo zastavovat se známým na ulici v téhle kose? Jen zamumlají pozdrav do zvednutého límce a spěchají dál, domů, do tepla.

Cokoliv mi někdo řekne, beru víc osobně a vztahovačně. Hledám ve vyřčených slovech skryté významy, které tam nejsou. I v nevinném pozdravu hledám útok a kritiku. Slova si uchovávám v hlavě a ve svém klaustrofobním vnitřním prostoru je podrobuji přísnému rozboru. Co tím mysleli, když řekli…? Určitě to, že špatně pracuji, vychovávám, žiju, dýchám, tvářím se… Čím víc pitvám a rozebírám, tím víc se do toho zamotávám a plíživě mě obklopuje marnost, skepse a paranoia.

Halím se do svršků barvy ocelové šedi a černých myšlenek. Připadá mi, že vše, na co sáhnu, se překlopí do záporných hodnot. Vařím horší jídlo a prádlo hůř voní, hůř mi zní muzika a hůř snáším dětský křik, hůř spím a ztrácím jakoukoliv chuť něco dělat…

Překlopili se Dušičky a blíží se zase konec roku. Kolik z toho, co jsme si optimisticky přáli nad loňským silvestrovským přípitkem, se opravdu stalo? Mnoho ne. Tak co kdybych pro jistotu nedělala nic? Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A kdo nemá žádný cíl, nemůže být přece zklamaný z toho, že ho nedosáhl. Dá se vůbec žít bez nějaké vytyčené mety? Asi ano, možná to někdo umí, ale já si nevzpomínám, že bych někdy neměla alespoň mlhavou představu o tom, kam chci jít. Takže co teď?

Prostě tu protivnou náladu sklepu jako jehličí, co mi při prolézání lesem zapadalo za límec. Až dopíšu tenhle fejeton, uvařím si velký hrnek kakaa a pustím si Lásku nebeskou, protože se na ni těším celý rok a právě nadešel její čas. Odteď budu při práci poslouchat rock a zpívat si na celé kolo. Pustím si zítra s dětmi Kašpárka v rohlíku a pořádně si zakřepčíme. Seženu si kanárkově žlutý svetr a odhodím nudné barvy. A budu se usmívat a myslet na to, že život je ve své podstatě vlastně velmi živoucí záležitost.

Foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *