Pohled do zrcadla

Autor

Budík zvoní. Neslyším jej. Tedy ne v reálu. Zdá se mi, že někdo zvoní a zvoní a já pořád nemohu jít otevřít. Až pak procitnu. Vždyť je ráno. Opět začíná nový den. Ranní koloběh. Opláchnout sebe, vzbudit děti, udělat snídani, obléct sebe, pomoct s oblékáním prtěti, dohlédnout na to, aby snídali, u hygieny asistovat. Mezitím větrám peřiny, uklízím pohozené pyžámko a staršího syna nabádám k rychlosti. Vždyť každý den je to stejně napnutý. Občas mám strach, že starší nepřijde včas do školy a mladší, že bude odveden až k polednímu. Ranní chvat by byl, i kdybychom vstávali o hodinu dřív. Mám to vyzkoušené.

Starší syn je ve škole, mladší bezpečně ve školce a já se šourám domů. Školku máme za barákem. Vlastně na ni vidím z okna. Kde jsou ty chvíle, co jsem plakala při návratu ze školky? Kdy jsem se sevřeným srdíčkem šoupala plačící dítko do školky? Jak jsem si myslela, že jsem krkavčí máma když jej tam strkám? Nyní jsem šťastná, když jsem na chvíli sama. To ticho je k nezaplacení. Po návratu se opřu o dveře a pomyslím na to, co bych měla nejdříve udělat. Umýt nádobí po snídani? Smést drobky po chystání svačiny pro Martina do školy? Umýt v koupelně zrcadlo, umyvadlo, dostlat peřiny, mrknout se co vyprat?

NE! První bude kafe!! U kávy omrknu nejdříve nové dění ve světě, na facáku i v meilovce případně na skype. Odpovím na smsky a s posledním douškem se zvedám. Nádobí, drobky a pak koupelna. Kouknu na zrcadlo. A vlastně koukám do něj. Vidím samé vrásky, kruhy pod očima a šediny ve vlasech. Vidím ženu ne čtyřicetiletou, ale o mnoho starší. Unavenou a tak nějak bez radosti. Koukám na sebe a říkám si: Proč se sebou nic nedělám? PROČ? Proč jsem jak strašák i když „jen“ doma? Švihnu s hadrem na leštění zrcadla a napustím si vanu. Relax ve vaně mi udělá dobře. Hudbu si vyberu nějakou o lásce. Zabalená v ručníku sahám po teplákácích. NE! I ty odkládám a beru si sexy prádelko a kalhoty, co mi sluší. Tričko volím růžové. Proč i doma nebýt krásná? Po vysušení vlasů se přimaluji. Jen trochu, nejsem žádný plakát, abych patlala na sebe vrstvy makeupu. Přemítám jak to vlastně v životě chodí.

Nejprve jsme mladé a krásné, oblékáme se, trochu i malujeme, abychom podtrhly svou krásu. Chceme se líbit. Jsme štíhlé, nebo alespoň štíhlejší a chceme být uloveny. Pak to přijde. Přijde ON. Je do nás paf a my do něj. Poté přijdou děti. Štíhlost odchází do neznáma. My na sebe čas nemáme, oblékáme se do vytahaných triček, do tepláků, děláme praktické drdoly. Malování moc nehrozí a ven vyrazit? Leda s kočárem nebo uřvánkem za ruku. Večer vypadnout nehrozí.

Každý den je to to samé. Budí nás řev dítěte, krmení, převlékání, přešlapování rozházených hraček, praní, praní, praní a žehlení, vaření a krmení, opět přešlapování hraček, protože už dávno víme, že úklid přes den nemá cenu. Odpolední spánek a opět krmení. Mezitím x-krát převléct sebe i dítko. Odpoledne procházka, nakupování, tahání nákupu domů a se ztrápeným výrazem dělat večeři. Krmení. Vykoupat dítko, přečíst pohádku a pokud je síla, odkopnout hračky z „hlavního tahu“. Dávno jsme přehodnotily priority. Lodičky, šaty, malůvky, uklizený byt a bar jsme vyměnily za řvoucí uzlíček, za tepláky, botasky, za gumičky na culíky. Nyní je čas se vrátit. Je čas být zase ta, která je žádoucí, která se líbí hlavně sama sobě. Už na tom pracuji.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na