Je adventní čas. Za oknem leží, ale bohužel jen pro směšně krátký čas, neposkvrněně čistý, zářivě bílý sníh. I když toto množství zřejmě přes noc neroztaje, jeho panensky nedotčená čistota vezme za své a nahradí ji tu šedý tu žlutý odstín podle toho, zda se po něm prožene nějaký dopravní prostředek či zda nějaké zvířátko vykoná svoji potřebu. Ale zatím se z nebe sype a sype vločka za vločkou. Padají rychle, žádné romantické poletování vloček chladným vzduchem se dnes nekoná. A vločky, tisíce a milióny malých, maličkých chladně nádherných stejných, a přesto odlišných sněžných vloček dopadají na domy, ploty, stromy, popelnice i jiná místa v takovém množství, jako by někdo v nebeských výškách dostal za úkol shodit veškeré zimní sněžné zásoby za jeden, jediný den. My ho zde dole ho hrably, traktory či sněžnými pluhy přemísťujeme podle potřeby. Někdo tak činí s nadšením, někdo se zjevným odporem. Snad se nám v příštích dnech poštěstí a vysvitne sluníčko, které celou zimní atmosféru pozdvihne na vyšší úroveň a učiní tak pravou pohádkově romantickou atmosféru, která většině lidí doslova a do písmene vykouzlí úsměv na tváři a zažene zimní chmury, se kterými se již mnozí z důvodu nedostatku denního světla potýkají.
Adventní čas je protkán mnoha zvyky, obyčeji, které byly zřejmě vyprodukovány lidskou fantazií, aby pomohly zkrátit čas čekání na Ježíška či potažmo očekávání zimního slunovratu, po kterém se pomalu, ale přesto znatelně dny prodlužují. Některé zvyky se uchovaly a udržují se do dnes, ale my již povětšinou nemáme možnost srovnání, nakolik se jejich současné podoby odlišují od jejich původní realizace. Mě osobně zaujal zvyk, prováděný na svatou Barboru. Barborky. Známe ho asi všichni. Jednalo se o zvyk vykonávaný svobodnými dívkami, které právě na svátek svaté Barbory trhaly třešňové větévky, které přemístily do vázy či jiné obdobné nádoby s vodu v obytné místnosti a čekaly na Štědrý den, zda rozkvete či nikoliv. V případě, že se něžné třešňové kvítky objevily, znamenalo to, že se děvče, jenž větvičku utrhlo, do roka vdá.
I já, i když jsem dávno vdaná a na příští ani žádný jiný rok již svatbu neplánuji, si každým rokem utrhnu několik větviček, ale, navzdory tradici upřednostňuji větve zlatého deště a těším se, že mi žluté, zlatavě optimistické květy pomohou doma dotvořit příjemnou, milou, radostnou atmosféru Vánoc.
Nedávno jsem náhodou vyslechla, jak se tento zvyk provádí, či spíše prováděl u našich západních sousedů. Tam se vdavky chtivá děvčata nespokojila s jednou větévkou, ale natrhala si jich hned několik, podle toho, kolik potenciálních nápadníků přicházelo v úvahu. Poté si větévky podle skutečných jmen ctitelů pojmenovaly. A nebývalo než čekat, která větvička odhalí jako první svůj květ. Bude to Ignác? Či Christián? Nebo snad Martin? A nebo..?
A co Vy? Jaká tradice zaujala Vás?