ŠMARJÁPANOKUSÝDE

Autor

Včera, když jsem otevřela poštovní schránku, ze všeho nejdřív mi do oka padla bílá obálka. Taková ta čistá, pevná, bez poskvrnky, přesně ta, kterou člověk dvakrát rád nerozbaluje. Byla adresovaná celé naší rodině a mně bylo hned jasné, že se jedná o smuteční oznámení.

V první chvíli jsem si vydýchla, protože nešlo o někoho blízkého a zprávy o smrti jiných lidí se přijímají poněkud lehčeji. Většinou jim člověk přeje konec trápení, konec bezesných nocí a odpoutání od veškeré bolesti, která se za poslední měsíce kupila a nedařila zvládnout. Poslední dobou na celé čáře válcovala veškerou péči, tišící medikamenty i pohlazení. Zdálo se, že se uhnízdila na tajném místě, někde, kde ji nebylo možno najít. Odtud potutelně syčela a cenila ostré zuby, nebylo před ní úniku.

Prohlížím tu bělostnou stránku, upoutal mě na ní obrázek růžičky. Ta kytka je barevná, jemná a pozitivní. Jako by říkala, nebuďte smutní, vždyť já také nejsem. Je to zvláštní. Kolikrát za život se člověku dostane do rukou takové oznámení. Kolikrát naše oči přečtou smuteční verše. Někdy si řekneme, to jo, tak tohle je moc krásné, líbilo by se mi, kdyby se se mnou někdo takhle hezky loučil.

Tahle růžička, zdá se, na sebe vzala těžký úkol. Má vypovídat o člověku. Lidském, upřímném a pozitivním. Vím, zní to poněkud divně, když se řekne, že zesnulý byl lidský, upřímný a pozitivní. Zavání to frází a ty nemá nikdo rád. Navíc, každá fráze dává prostor k pochybám.

Pan Kusý by „předák“ v jednom papírenském skladu. Psala se sedmdesátá a osmdesátá léta. Byl jedním z těch, kterým jejich funkci nezávidíme. Post, na kterém na vás tlačí „z vrchu i zespodu.“ Co na tom, že se jeho fotka blýskala na nástěnce mezi nejlepšími zaměstnanci. Hned první den na ni kdosi z chlapů namaloval velký fialový kosočtverec. A taky oči měla propíchané a do pusy mu chlapi špendlíkem připíchli kus salámu, aby šéf netrpěl na nástěnce hlady. Volové. Na ředitele a lidi z kanceláří si nedovolí nikdo, ale na vedoucího úseku si vyskakuje každý.

Kusý byl dobrák od kosti, sám říkal, že na sobě nechá dříví štípat. Sedmdesátá léta byla pro mnohé zaměstnance ekonomicky náročná. Podnik přiděloval byty na zbrusu novém sídlišti. Je pravda, že jejich výstavba probíhala poněkud překotně, v každém, čerstvým panelem vonícím bytečku se brzy začaly objevovat nějaké ty nedodělky, neřkuli fušerství. Předák Kusý proto začal zjišťovat, že se mu na dílně ztrácí nářadí všeho druhu. „Chlapi“, říkal „nekraďte mi furt ten vercajk !“ Mužové znalí místního prostředí ale přes vrátnici dokázali propašovat neskutečné věci. Ztrácely se hlavně předměty, které se jevily jako nedostatkové. Papírové pytlíky, toaletní papír, štětky na čištění WC s barevnou rukojetí.

Když pak nějaký nenechavec odřezal zámek a vybílil celou skříň s regenerační Indulonou, dobráku Kusému došla trpělivost. Už nějaký čas, sám, vlastnoručně stříhal v kanceláři čtverečky novin, aby si bylo čím utřít pozadí. Na to, že se denně ztratí několik párů pracovních rukavic, si také zvykl. Pochopil, že zaměstnancům dorůstají děti a zvyšuje se tím jejich potřeba výtvarného projevu, proto mu i v nejtajnější almaře vyslídí papíry, červené propisky i prázdné šanony. To, že někdo z jídelny za plného provozu odnesl vánoční světelný řetěz s lucerničkami, chápal už hůř, ale i s touto skutečností se nakonec smířil. Oželel i keramické květináče z parapetu na chodbách. Zmizely i s fialkami. Ale sáhnout mu na Indulony a ještě k tomu přepilovat tak tlustý zámek, to ne, to se teda trpět nebude. Rozhodl se, že si dá od zítřka na ty chytráky dobrý pozor.

Pro předáka Kusého začaly tímto rozhodnutím krušné chvíle. Hlídkoval na nejrůznějších místech dílny, slídil na chodbě maskován fíkusem, zoufale se snažil odezírat z úst zaměstnanců přes plexisklo své kukaně. Marně. Chlapi, jakoby se proti němu spikli. A smáli se mu za zády.

Několikrát zaslechl, že při jeho pravidelné obchůzce melou něco velice podivného. Nerozuměl, ale bylo mu jasné, že je v tom zase nějaká lumpárna. Zaměřil se na jednotlivé části toho divného slova a asi po týdnu rozšifroval… ŠMARJÁPANOKUSÝDE ( ŠMARJÁ PANO KUSÝ JDE). Bylo vymalováno, předák Kusý prohlédl rafinovanost tohoto hesla a pochopil, že jde o varování před jeho příchodem.

Rozhodl se, že se pokusí nastražit léčku. A když na dílně zase jednou zavládlo nezvyklé ticho, rozhodl se jednat. Vymrštil se ze své letité kancelářské židle a vydal se na tryskový průzkum. Letěl jako smyslů zbavený a současně svůj krok brzdil, protože se bál, že nachytá kamaráda. A také se tak stalo. U těžkých železných vrat skladu potkal Tondu. S Toníkem chodili před lety na stejnou základku a dnes se schází každou neděli na fotbale. Dají pivko, poklábosí… Toník stál u vrat, v rukou držel nové umývadlo a zmohl se jen na pokrčení ramen. Kusý tehdy neřekl ani slovo. Ukázal na umývárnu a po pracovní době nechal Tondu zcizenou sanitární keramiku namontovat zpět.

V pátek má pan předák Kusý poslední rozloučení. Myslím, že kamarádi z dílny dorazí všichni bez výjimky. A možná, že padne i tajná šifra ŠMARJÁPANOKUSÝDE.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na