Tři bratři

Kdysi dávno, ještě v předválečném čase, se ve vsi kousek za Prahou postupně narodili tři krásní, zdraví kluci, kteří se měli čile k světu. Rodina, do které se narodili, nebyla ani výrazně chudá ani bohatá, zkrátka byla zcela obyčejná, všední a na svoji dobu úplně obvyklá. Ani kluci se ničím ve svém věku neproslavili. Ničím zvláštním nevynikali, nic zvláštního nevymysleli, ojedinělými ani výjimečnými schopnostmi také nedisponovali. Byli to prostě správní kluci, tak trochu rošťáčci a dohromady tvořili nerozlučný, neoddělitelný bratrský tým, ve kterém si vzájemně pomáhali, podporovali se, ale ovšem se také tu a tam škádlili, popichovali se a občas, nu jako správní bratři se dobírali. Ve vzájemné shodě, podpoře, ale i neodmyslitelné rivalitě si užili báječné a nezapomenutelné dobrodružné dětství v krušných válečných časech.  I v letech dospívání si pomáhali. Brzy si každý našel svoji nádhernou dívku, oženili se a usadili se v těsné blízkosti rodičů ve své rodné vesnici.

Po smrti rodičů zdědili kus pole s chatkou. Tedy dva zdědili totožnou část pole a ten třetí podědil stejnou část pole jako jeho bratři, ale na tomto díle byla postavena ještě dřevěné obydlí. Třetí s bratrů nebyl rodičovský mazlíček, nebyl ani benjamínkem, ale byl truhlářem, a proto by si měl podle rodičů s chatkou nejlépe poradit.

Chata, dřevěné obydlí, pár prken umně stlučených dohromady, darovaných s láskou zapříčinil celoživotní nenávist, zlost, zlobu a odpor mezi bratry. Mezi milovanými sourozenci zavládla ošklivá, protivná, krajně nepříjemná závist. Přestali se zdravit. Rodinné návštěvy se nekonaly.  Nemluvili spolu. Komunikace naprosto a nenávratně uvázla. Jediné, co jim zbylo s bývalého nerozlučného bratrského tria, bylo stejné příjmení.

Život přesto plynul dál. Narodily se jim děti. Bratři se stali zodpovědnými otci od rodin. Své děti vedli ke spořádanému životu, ale své bratrské trio neobnovili. Jejich děti se osamostatnily, založily vlastní rodiny. S nekomunikujících bratrů se stali dědové. Avšak ani jako kmeti, po nabytí různých životních zkušeností, k sobě nenašli žádnou cestu, ani nejužší cestičku, ba ani pěšinku. Žijí téměř v těsném sousedství, ale nepromluví spolu ani jedno, jediné slovíčko.

Loňskou zimu jeden nepřežil. Zemřel pokojně, ve spánku. Jeho manželka se o něj obětavě starala až do úplného konce. Jeho bratr žil jen o několik dní déle. Ani on nepřežil loňský rok.

Pole s chatkou, či nyní spíše ruinou na zbourání nikdo nikdy nevyužíval. Manželky bývalých bratrů nemají o polnosti ani o chatu sebemenší zájem. Vše tedy pravděpodobně podědí děti bývalých bratrů.

Je čas podzimní. Je čas dušiček. Zapálila jsem svíčku za všechny, které jsem znala a měla ráda. Vzpomínám na ně v klidu, míru a pokoji. Vzpomněla jsem i na tyto dva bratry. Jak ráda bych věděla, zda se spolu, alespoň v duchu, usmířili. Zda si uvědomili, že v jejich vzájemném sporu nikdo nevyhrál. Že jejich rozepře neměla žádných vítězů, ale jen samé poražené.

Vám všem, přeji poklidné dušičkové rozjímání a tichá vzpomínka patří všem, co již nejsou mezi námi.