Před nějakou chvíli, asi měsícem či možná ještě čtrnácti dny, to vypadalo více méně optimisticky. Pomalu se začínalo spekulovat o tom, o čem sní v této, poněkud zvláštní době, většina školáků a jejich rodičů. O postupném příchodu dětí a studentů do škol a následné prezenční výuce. I u nás v rodině tomu není jinak. Naléhavě a nepřetržitě si přejeme, aby byly opětovně školy otevřené a klidně bychom se spokojili i se střídavou výukou. Leč zatím není dáno, ba právě naopak, vládní nařízení dostávají úplně jiný směr, než jaký si snad všichni ze srdce přejeme.
Ne, nechci zde brečet a naříkat nad nastalou situací. Je jaká je, a i když si to nikdo nepřipouštíme a nechceme tím směrem ani myslet, může být stokrát hůř. Raději tedy zatínám zuby a dívám s plným optimismem a důvěrou do budoucnosti. Pozitivní, kladně laděné myšlenky dokáží téměř zázraky a celý svět je s nimi hned veselejší, radostnější i barevnější. A hlavně nesmíme zapomínat, že vše je relativní a že velice záleží na úhlu pohledu. A i když současná pravidla nezměníme, zkusme se na ně podívat z jiné strany, z jiného úhlu, z jiné perspektivy.
A když jsme u těch úhlů pohledu, nedá mi, abych se s Vámi nepodělila o jeden můj úhel pohledu, o tom, kdy jsem byla v životě nejbohatší.
Zrovna nedávno mi vytanula myšlenka na moje prarodiče. I když oba byli moc úžasní, tak na babičku, možná právě že dědu přežila o celých deset let, vzpomínám častěji. Babička byla skvělá, a i když trpěla Parkinsonovou chorobou, snažila se být co nejvíce soběstačná. Měla svůj denní plán, svůj rytmus, který byl postaven hlavně na účincích její medicíny. Vstávala vždy ve stejnou dobu a když si někdy pospala o něco déle, tak se slovy „já jsem zaspala“ snažila dohonit zameškaný čas. V domácnosti, snad kromě větších úklidů, zvládla téměř vše. Někdy si dokonce troufla i na menší nákup. S holí se svými krátkými krůčky došourala do blízkého obchodu potravin, někdy vystála frontu a někdy, a to se vždy pochlubila, jaké má štěstí, byla obsloužena přednostně a po nákupu několika lehčích drobností si to štrádovala zpátky domů. Když bylo třeba nakoupit něco těžšího anebo se jí do obchodu nechtělo, či cítila, že nemá na nákup dost síly, rádi jsme ji vždy vypomohli.
Já jsem moc ráda chodila pro babičku nakupovat. Někdy jsem si směla koupit něco dobrého a většinou mi nechávala zbytek haléřů. Už ani nevím, na co jsem tenkrát, asi v deseti letech, šetřila, ale vím, že jsem měla radost, když mi z desetníků, dvacetníků a možná i jednoho padesátníku vznikla celá koruna. A co teprve poté, když mi babička za nákupy podávala celou desetikorunou. Na ten pocit „bohatství“ snad nikdy nezapomenu. A i když nyní mám v peněžence víc než 10 korun, nepřipadám si tak bohatá, jako tentokrát, před lety.
A co Vy? Kdy jste si v životě připadali nejbohatší?