Advent je doba, která ve mně probouzí nostalgické vzpomínky, kterak čekám na zlaté prasátko za vůně jehličí a slavnostního prostírání (a příležitostných loupeží cukroví z balkonu). Prasátko stejně nikdy nevidím. Jak moc maminka běhala, aby nachystala svých dvacet druhů cukroví, oceňuji samozřejmě až teď, když se plahočím nad svými sedmi druhy. Co spojuje vzpomínky na dětství a dnešek, tedy vánoce v Turecku? Mohlo by se zdát, že nic.
Obchodní domy, ulice a dokonce i křoví u kadeřníka, jsou ozdobeny světly. Trošku mne zaráží baňky na plastových stromcích v chodbě fitka. Samozřejmě oficiální název nejsou vánoce, ale novoroční oslavy. Přesto lze i v potravinách, zakoupit stromky v květináči (za nekřesťanské ceny). Čínské třpytivé ozdoby se na mne šklebí odevšad. Chvilkami mám pocit, že je z toho roští ukoušu. Ale pak od toho upouštím, přeci jen chodím ke kadeřníkovi Sezginovi stříhat malého. Je to jako tao, sedmkrát spadneš, osmkrát se zvedni… Po nějaké době to vše pozoruji s nahledem.
Jako milovnici českých sklářských výrobků, svíček z pravého vosku, výrobkyni vlastnoručních adventních věnců a milovnici horké medoviny nebo svařáku, mne téměř k pláči (následek čínských ozdob), dovedl bramborový salát s řízkem, který jsem z nostalgie minulý týden obědvala. V salátu nebyly okurky, zato se tam rochnily obří kapary a řízek nepotkal ani sůl, ani prase (ikdyž, to jsem věděla). Najednou se mi začalo stýskat po slámových řetězech, jmelí a ručně malovaném svícnu, co mám DOMA.
Nejsem sama. Moje kamarádky z Německa, Anglie, USA i exotičtějších zemí, mají podobné pocity. Kdo má štěstí a koupil včas letenky za rozumnou cenu, tráví vánoce DOMA. Kdo to, jako my, nestihl, optimalizuje českou tradici podle dostupných zdrojů v Turecku. Vloni jsem dělala bramborový salát pro 17 lidí. Jak to bude letos? Zatím netuším.
Už jsme stihli oslavit Mikuláše, uspořádat vánoční snídani se Santa Clausem, nakoupit na vánočním bazaru, poobědvat na vánočním obědě s dalšími cizinkami a také připravit poslední vánoční Coffee Morning (setkání nad kávičkou u jedné z nás). Zbytek už nějak dopadne. Co netuším je, kam půjdu v tomhle nyní už 20ti milionovém městě uštvat kachnu na Štěpána. Ikdyž, počketje, racci jsou tady pěkně vykrmení…
Co tím chci říct je, že česká tradice oslavy vánoc je jedinečná, stejně jako ta naše rodinná, individuální a není důvod na ni zapomínat, ani za spartánských podmínek. To, co si neseme od rodičů, nesouvisí s tím, jak momentálně žijeme (a ani s kým). Současnost jen obohacuje naši minulost a měli bychom přemýšlet nad tím, co předáváme svým dětem my. Proto slibuji, že si zopakuji vánoční repertoár a naučím našeho synka něco dalšího, než jen Rolničky a Padá sníh.
Pokusím se spojit všechny dílky do nové skládačky. Bude jiná, ale té maminčině se bude podobat. Co na tom, že mám plastový stromek s plastovými baňkami, že svíčky nevoní medem, ale něčím umělým, co na tom, že moje cukroví není tak nádherné, že nemám věnec z jehličí a stromy za okny mají stále listy… Pohoda nezávisí na věcech, ale atmosféře. Až zazvoním, budu si představova, že držím ten starý otlapkaný brněnský zvoneček a bude mi jedno, že držím zvonek s dřevěnou kočkou z tureckého hračkářství opodál. Jestli jsem byla hodná, ježíšek si mne najde i tady, v Istanbulu.
Pro lepší představu, přidávám dva obrázky turecké lidové tvořivosti. Vlastně je mám ráda. Nepářou se s tím…
Úvodní foto: pixabay.com