Vejce v plastu

Autor

Recepty frčí. Patří mezi oblíbené přeposílané hromadné maily, patří mezi oblíbená diskusní témata, patří k rodinnému životu, patří k oblíbencům na televizních obrazovkách i v literatuře. Za posledních několik měsíců jsem se i já kuchařsky posunula, což se nestalo žádnou změnou životních názorů nebo osvícením, ale jednoduše tím, že jsme koupili troubu. Snad jsem Vás příliš nenavnadila. Dnes totiž vařit nebudeme. Alespoň během následujících řádků. Přesuneme se o několik kroků dále.

Téměř dokonalá skořápka od vejce. Seděla tam. Uprostřed kontejneru, mezi samým plastem. Kelímky od jogurtu, stlačené i nestlačené PET lahve, igelitky plné plastových drobností. Neprohlížela jsem to nijak dopodrobna, z obsahů popelnic mám lehkou fobii. Děsivá představa čehosi ne-živo odloženého mě nyní směruje k zajímavé variantě, kdy zde nebyla odložena skořápka coby odpad, ale bylo odloženo vajíčko (nehodlám zacházet do podrobností o tom, kdo a proč to udělal). A z vajíčka se vylíhlo kuřátko, které pak sledovalo svět jako brouk Pytlík, narozený v kině. Na rozdíl od Pytlíka však nemělo tolik času na rozhlížení. Ale pořád by se mělo lépe ve vesnické popelnici, než v popelnici městské, kterou vyvážejí častěji. Pokud se tedy nevydalo na delší atraktivní a dobrodružnou cestu á la Kuky. Alergie by v příběhu také byla, ale vracet by se zrovna nemuselo. Ale zase je pravda, že Vajíčko byla oblíbená reklamní „postavička“, takže je již otestované, že zalíbení by mezi fanoušky najít mohlo.

Neprohlížela jsem to nijak dopodrobna. Myšlenky umějí běhat rychle, a tak jsem tam nestála dlouhé minuty či čtvrthodiny, ale jen pár (desítek?) vteřin. Ale nakoukla jsem. Možná jsem se potřebovala rozhlédnout, jestli se já nepletu se svou zásobou odpadkového plastu. Co jsem si myslela, že jsem omylem otevřela vajíčkovou popelnici? Nebo že v popelnici na papír by mě ona skořápka tolik nepřekvapila?

Co to mohlo znamenat? Mělo to snad nějakou souvislost s politikou? Měla jsem si snad uvědomit svoje místo, kam vlastně patřím? Jestli zapadám, nebo jestli jsem taky takové vejce mezi plastem? Jestli se lidé kolem mě diví, co já to tu vlastně dělám? Ať už celkově, nebo jen před tou popelnicí.

Nejspíš to znamenalo… Nejspíš to znamenalo to, že nějaký světoobčan neumí třídit. Nebo nechce. Ale není nad to se někdy zamyslet i nad obyčejnými věcmi. Někdy k zamyšlení stačí málo. O fascinaci odpadkovým košem už jsem jednou psala. Druhý díl mohl volně navazovat s tématem fascinace popelářským vozem. Ve městě byly děti na popeláře zvyklé, vždy je rády pozorovaly, když jeli kolem, vždy jsme se zastavili a pozorovali jejich práci. Bylo to téměř každodenně, při každé procházce venku. Proto s takovou vervou nesdílely nadšené: „Děti, popeláři jedou!“ od babičky vesnické. Zato nyní, kdy jsou téměř rok na vsi, kde jsou popelnice vyváženy jednou týdně, pravidelně ve čtvrtek dopoledne visí na okně a čekají. Když se dočkají, s nadšením mávají a nutno dodat, že pánové popeláři jim jejich nadšení oplácí a také vždy mávají ještě téměř za rohem. Vždyť je to takové prvotní ocenění jejich práce. A já někdy také mávám, když vidím, jak rychle se popelnice plní a jak je díky plenkám voňavá.

Někdy k zamyšlení stačí málo. A to je dobře. Dokud se zamýšlíme nad drobnostmi, existujeme a fungujeme na vyšší úrovni. Nejsme jen životní konzumenti. Koupit, sníst, roztřídit, vyhodit. I když do správné barvy kontejneru.

P.S. Hmmm, vejce v plastu. Možná se nad nějakým tím receptíkem zamyslím. Zní to jako výzva. Má to pěknej název…

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na