Vrásky

Autor

Jak stárneme, tak se jim neubráníme. Někdo si jich nevšímá, někdo je s nimi smířen, někdo si jich všímá a snaží se je zamaskovat, někdo je řeší a snaží se jich zbavit. Já byla z těch nevšímavých, než jsem byla donucena si se zrcátkem těsně před obličejem přiznat, že už je mám taky. A slušné. Nicméně si z toho moc nedělám. Však už mi bylo třicet, tak co bych chtěla. Vrásky jsou ukázky toho, že normálně žijeme. Většinou se jim přisuzuje, že jsou ze starostí, ale tak jednoznačné to přece není. Vrásky se tvoří mimikou v obličeji a přece se pořád jen nemračíme.

Přistoupila jsem na to, že vrásky mám a začala jsem hloubat nad tím, jak jsem k nim nejčastěji přišla. Na prvním místě budou asi obličejové grimasy. Dělám je odmalička, byla jsem na to často pro jejich občasnou nevhodnost upozorňována, a to jak v pubertě, tak v dospělosti. Nikdy jsem nedokázala mít „poker-face“. Druhým nejčastějším tvůrcem mých vrásek bude legrace. Měla jsem prozatím to štěstí, že jsem se v životě dost nasmála a to mi jistě pár těch vějířků a dalších ozdob tváře přidalo. Nelze se proto na ně zlobit. Zkuste se podívat do zrcadla a nejdříve se zamračit, a pak se zasmát. Uvidíte, které vrásky převažují. Je trochu zvláštní přát někomu vrásky, ale přeji vám, ať jich máte hodně z úsměvů.

Někdy vráska naskočí a může se vrýt hlouběji, než by se zdálo. Někdy se kromě tváře vryjí třeba i do srdce, když se na to podíváme povrchněji, tak třeba do peněženky. Do té se nám vryly s dopisem, který dorazil z plynáren. Nebylo nám oznámeno navýšení záloh, proto splátky za pár měsíců narůstaly a nyní hups: rovnou po nás chtějí přes dvacet tisíc. No, to je slušný „zářez“. Po čase ho však lze vyrovnat, urovnat, zahladit, doplatit. Hůř je to s vráskami na srdci a na duši. Původně jsem chtěla psát fejeton o hnízdě, které si u nás nad dveřmi stavěl ptáček. Každý den jsme ho s dětmi pozorovali a ač bylo jasné, co nám časem jejich bydlení nad našimi dveřmi přinese, ani nás nenapadla varianta, že bychom hnízdo shodili. Byl by velký paradox, kdybychom zničili hnízdo na našem vlastním novém hnízdě, které si také teprve budujeme. Sledovali jsme, jak si ptáček nosí kousky trávy, klacíčky, rozeznali jsme ho mezi ostatními ptáčky na zahradě. Už jsem si chystala noviny, které budu na schody přede dveřmi pokládat, aby škody nebyly takové a ptačí e-e se lépe odklízelo. Ale všechno je nakonec jinak. Myslím, že ptactvu se vrásky na obličeji netvoří, ale na srdci se zřejmě jedna – nebo spíš tři – vrásky utvořili na srdíčku po jedné větrné noci. Vyšla jsem na před dveře a na zemi leželo skoro celé hnízdo a kolem tři rozbitá vajíčka. Možná si jen vybral špatné místo, možná to tak mělo být, některé věci se prostě nedozvíme a stanou se. A udělají vrásky nám, stejně jako ptáčkům. Ten náš pak lítal kolem a nevěděl, co se stalo. Hnízdo i vajíčka byli pryč. Věřím, že si postaví hnízdo jinde, určitě si časem poradí. Ale musím se přiznat, že jsem pustila několik nejen ptačích slz s ním. Pochopila jsem, proč jsou děti bez vrásek, když mi synek, kterému jsem tuto událost po tajném odklizení šetrně sdělila, řekl: „No jo no, ale tak si pořídí jiný vajíčka.“

A tak se život i vrásky mění, mění se životní tempo, životní styl i naše plány. Dlouhodobé i každodenní. Člověk nemůže být pořád stejný, mění se vnitřně i navenek. Určitý stereotyp mám ráda, dělám si/nám programy, plány, rozvrhy. Je to v jistém smyslu uklidňující, jasné, určující. Samozřejmě je potřeba umět i improvizovat, naštěstí mi vůbec nedělá problém dělat změny plánů: přeplánuje, předomluvím, přelepím, přepíšu. Někdy to jde snadno, někdy je to složitější. S těmi běžnými, každodenními zvyklostmi mám někdy potřebu zahýbat. Třeba teď. Dělala jsem si vrásky, co zase uvařit. Zdá se mi, že se to příliš točí dokola. Nikdo z rodiny si sice nestežuje – naštěstí jsou velice skromní a nadšení i z mého hodně jednoduchého kuchařského umění. Manžel miluje, když uvařím hovězí. Synek miluje těstoviny s masem a kukuřicí. Dcerka miluje téměř cokoliv. Nicméně: mně samotné se skladba jídelníčku začíná přejídat. Vnitřně míněno. Jinak coby strávníkovi mi taky nevadí. Pro urovnání této vrásky jsem si řekla, že se přestanu vymlouvat na to, že nemám na novinky troubu a dala jsem si jedno předsevzetí (ano, jistě jsem se o tom už zmínila, dávám si předsevzetí i během roku): každý týden zkusím jedno nové jídlo. Zní to jako drobnost, ale je to změna. Začala jsem s chřestem a vida. Hned jako bych omládla! Takovéto změny pokladám za lepší, než nechat si napíchat do obličeje botox. A většinou to ani nebolí. Pokud si nesáhnete na horkou remosku, nebo tak.

Došla jsem k tomu, že obličej je jako kronika. Vrásky jsou to písmo, kterým máme zapsané své zážitky, naše radosti i starosti. Proto nemám ráda, když si někdo výrazně a uměle nechává zasahovat do své tváře, mění tak svou minulost, mění sám sebe v někoho jiného. Došlo mi, že možná proto mám tak ráda staré lidi. Strašně se mi líbí jejich vrásčité obličeje, strašně ráda naslouchám jejich příběhům ze života. Příběhům, které mají vepsané ve tváři a příběhům, které tak rádi sdělují někomu, kdo o ně má opravdu zájem. To se pak usmívají a někdy také pláčou a po jejich vráskách jim různými směry tečou slzy. A jsou krásní a chtějí vás držet vrásčitou rukou a obdivují vaši pleť bez vrásek. Není důležité nemít vrásky, je důležité mít někoho, komu o svých vráskách můžete vyprávět. Někoho, kdo vás bude držet za ruku a třebá vás i po té vrásčité ruce s láskou pohladí.

Z čeho si děláte vrásky vy? Snažíte se vrásek nějak zbavit, zamaskovat je, nebo jste s nimi smíření?

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na