Vůně z památníku

Dcera potřebuje do školy knížku O chytré kmotře lišce. Procházím police s knihami, které máme dole, ale nikde ji nevidím. Nezbývá tedy, než hodit na sebe teplou bundu a vyrazit na promrzlou půdu prohrabat krabice, kde odpočívají knihy, které se nám už nikam nevejdou a tak si tu v klidu čekají, až pro ně vymyslíme důstojnější místo.

Otevírám krabici po krabici, ale hledanou knihu ne a ne nalézt a najednou na mě vykoukne něco, co jsem kdysi tak ráda a často brala do rukou – můj památník. Malá žlutá knížečka s kyticí lučních květin na přebalu. Ani po těch letech ty sedmikrásky, třezalky a vlčí máky nevybledly.

Ten igelitový obal, ve kterém je památník oděn, mi kdysi dělala babička. Pamatuji si to, jakoby to bylo včera. Tenkrát voněla nedělní dopoledne drůbežím vývarem a domácími nudlemi, které se sušily na utěrkách na širokých parapetech oken. Tenkrát nám ke štěstí stačil kousek zahrady, abychom z něho stvořili celý svět. Dnes nám nestačí celý svět, abychom v něm našli kousek štěstí. Tenkrát měl život chuť rebarborového koláče s drobenkou a byl plný bezbřehé fantazie a svobody.

Zavírám oči a zcela zřetelně přede mnou vyvstávají všechna ta místa a zákoutí, která jsem milovala. Kuchyň s velkým stolem, v jehož šuplících se ukrývala spousta potřebných i nepotřebných věcí. Stará béžová kredenc s červeně puntíkatým hrnkem na kakao a plechová miska na nožce, o kterou jsme se přetahovali, kdo z ní ten den bude jíst polévku. Starý tranzistorák v koženém obalu a kanape, na kterém si děda po obědě dával svých „dvacet“.

Procházím dál a vidím akvárium s pavími očky a basu s minerálkami s pomerančovou příchutí, z jejichž víček jsme si vyráběli placky na svetry a mikiny. Pokoj v patře, kde nám dělal společnost Jan Werich a Eduard Cupák, kteří k nám promlouvali skrze černé rýhování gramofonových desek. Vidím zahradu s vysokou hrušní, která měla tak sladké plody! Vidím řadu bříz se štíhlými bílými kmeny, záhony jahod a keře rudých pivoněk. Jak to vonělo! I dnes to cítím. Vidím velkého zrzavého belgického ovčáka, který byl tím nejúžasnějším psem na světě. Vidím zeleně natřený plot a kamennou býčí hlavu, která hlídala výběh se slepicemi…

Listuji památníkem a skrze jeho stránky ke mě vystupují již zapomenutí lidé, kteří se mi vzdálili v řece času. Spolužáci a spolužačky, kamarádi a kamarádky, se kterými jsem toho tolik zažila při dětských hrách a bez kterých jsem si nedovedla svůj život představit. Co asi dnes dělají? Jak vypadají? Tolik osudů a životů v jedné malé knížce. Dětské kresbičky, básničky a citáty, které toho tolik napovídají o jejich autorech. Zápis od mé milované paní učitelky s básní Jiřího Wolkera, která mi až dnes dává smysl.

Převracím stránky a nacházím příbuzné, se kterými se vídám dodnes, i ty, se kterými se nit zpřetrhala a některé, které už nebudu moci vidět nikdy. V myšlenkách se toulám k druhým prarodičům, k místům, kterých se nemohu nabažit. Tady byly jiné vůně, jiné zážitky. Tady to vonělo jahodovou marmeládou a borovicovou pryskyřicí z dědovy dílny. Vidím bílé cíchy na zářivě zelené trávě, které se zas a znova kropili starou plechovou konví. Vidím pískovcové skály a písek z nich cítím i dnes zalezlý v ponožkách…

První zápis v památníku je z 12. února 1986, už je to dvacet sedm let. Kolik se toho za tu dobu stalo, kolik šťastných i nešťastných událostí se přihodilo. Dnes mám i já děti a přemýšlím, jaké vůně asi budou mít ony spojené s dětstvím, na co jednou budou vzpomínat. Hledanou knihu jsem nenašla, ale našla jsem mnohem víc – hluboko zasunuté vzpomínky.

Úvodní foto: pixabay.com