Vyfešákovat se

Autor

Čeká mě schůzka, na které mi záleží. Měla bych být na první pohled upravená a reprezentativní. V mysli mi vyskočí dokonale nalíčená modelka v reklamě na řasenku. Nebo moje bývalá kolegyně z práce. Nebo naše sousedka na mateřské. Když mohou ony, tak proč ne i já?

Ve vzpomínce na dětství se mi vybaví maminka, jak usedá ke stolu se zrcátkem, které má stojánek. Líčí se a já fascinovaně pozoruji, jak kroutí očima. Byla to jedna z výjimečných chvilek a znamenala, že jdou rodiče za kulturou. Nejčastěji do divadla. Geneticky ani odkoukáváním jsem potřebu ani chtíč po líčení nedostala. Představa malé holčičky, která se tajně zmalovala jako klaun maminčinou rtěnkou, tak šla hodně mimo mě.

Jediné období, kdy jsem se chvíli opravdu líčila, bylo v pubertě. Jestli se tomu tak dá říci. Své černé oblečení složené z roláku a velkého trika přes něj a ze sukně až na zem, zpod které koukaly těžké boty, jsem „doplnila“ tlustými černými linkami kolem očí. No, asi si tím prošla většina z nás. Většina však poté přešla na decentnější nebo vkusnější líčení, kdežto já jsem od něj ustoupila zcela.

Pár marných pokusů o to, naučit se líčit u mě proběhlo i v dospělosti, ale prostě na to nějak nemám buňky. Když se výjimečně „nalíčím“, budí to u mého okolí velký zájem. Když si namaluji řasy, nemůžu si pak vzít brýle, jelikož mé delší řasy by mi mezi okem a sklem dělaly neplechu. Několikrát jsem byla také „nařčena“, že mám nalepené umělé řasy – v tomto století! Koupila jsem si líčidla, kde je podrobný postupný návod, jak si oči vkusně a decentně nalíčit. Několikrát jsem to absolvovala. Musel na mě být skvělý pohled – přečíst, neohrabaně nanést, přečíst, pokračovat dál. Po třicítce je už prý víceméně nutnost se líčit. No, musím přiznat, že já už teda pár měsíců hřeším.

Ani dostatek „domácího“ času na mateřské dovolené mě nedonutil se malovat. Jednou jsme měly už s kamarádkou našlápnuto, když jsme se chtěly společně objednat na kurz líčení. Pak jsme zjistily, že jej vede jedna známá a pro ostych jsme kurz nakonec neabsolvovaly. Na druhou stranu si ráda lakuji nehty. Laků mám spoustu barev, dnes už ne tak výrazných jako byla černá před patnácti lety, ale objevuje se mi doma (a posléze i na rukou a nohou) spousta odstínů.

Nehty mám nalakované. Takže, co dál? Chtělo by to vyfoukat, natočit a nalakovat vlasy, udělat make-up, nalíčit oči, nanést řasenku, namalovat pusu rtěnkou a konturkou… Když mohou i jiné, tak proč ne já? Protože už bych to nebyla já. Doladila jsem k nehtům oblečení, náušnice, kabelku a boty, do vlasů si vzala (také doladěnou) čelenku a vyrazila na schůzku. Přece se nezmaluju za někoho jiného.

Foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *